Jakou barvu mají moje oči?

Autor: Arvari
Žánr: komediální slashárna, jako dycky...
Přístupnost: Ne-e, žádnej sex...
Postavy: Zacky Nite, Jann Wilde
Shrnutí: "Co kdybych řekl, že nevím, Tuovinene?"
Počet slov: 867
Poznámka: Nic nevím, nikoho neznám, nikdy se nestalo, ačkoliv... Nikdy neříkej nikdy...

"Jakou barvu mají moje oči?"
Chvíli jsem na něj zůstal jen pitomě zírat.
"Co prosím?" zeptal jsem se poté.
Stál uprostřed obývacího pokoje, zády ke mně, jednu ruku v bok, a podle polohy jeho hlavy mi bylo JASNÉ, že právě do stropu vrhá svůj typický pohled.
"Jakou barvu mají moje oči, Ville?" zopakoval.
"A to myslíš vážně?"
"Smrtelně."
Dál jsem civěl přímo do jeho černých vlasů.
"Ježiš, Jani, neblbni..." zamumlal jsem.
"Neblbnu," odsekl a já jako bych viděl, jak mu cuká pravé obočí. "Ty to nevíš, co?"
"Jasně, že vím," frkl jsem.
"Tak to řekni."
"Neřeknu. Protože... Co kdybych řekl, že nevím, Tuovinene?"
"Tak..."
Zase pohled ke stropu. A zaručeně si kousal ret.
"Vytáhnul bys, že to znamená, že tě nemiluju? Nebo že tě neznám?"
"Zatraceně, Ville. Nemůžeš to prostě ŘÍCT?!"
"Máš pocit, že tě neznám?"
Udělal pár kroků vzad a málem se u toho přerazil o křeslo. Pak se sehnul a z konferenčního stolku zvednul krabičku cigaret a svoje sluneční brýle. Brýle nasadil, načež klidně prošel kolem mě, otevřel okno, sedl si na široký parapet a zapálil si.
"Přesvědč mě, že mě znáš," řekl.
Zamrkal jsem.
"Ach. Můj. Bože," protočil jsem panenky. "Jani, ty jsi naprosto, ale naprosto NESKUTEČNEJ."
Neodpověděl. Potáhl z cigarety a zadíval se z okna.
"Fajn," zamumlal jsem. "Jak je libo."
Posadil jsem se naproti němu, nohy víceméně propletené s těmi jeho. Kupodivu proti tomu ani v nejmenším neprotestoval.
"Tenhle byt," řekl jsem, "jsi začal chtít v okamžiku, kdy jsi viděl tohle okno. Protože už jako kluk jsi hrozně rád sedával na parapetu a díval se ven. A tady můžeme sedět oba, protože to okno je tak veliký. Pokaždý, když si chceš zapálit, jdeš k tomuhle oknu. A zásadně si sem omítáš dát popelník, z čehož ty, co uklízej chodníky, asi nemaj právě velkou radost."
Po jeho tváři přeběhl lehký úsměv.
"Jsi bohém," pokračoval jsem. "Vážně VĚŘÍŠ ve svobodu, krásu, pravdu a lásku, nebo jak to bylo. A necituj zase ten pitomej film!"
Jani pohodil hlavou a jeho rty začaly tiše vyslovovat anglickou repliku, kterou jsem díky téhle jeho interpretaci už taky znal nazpaměť.
"Klasika," frkl jsem. "Fajn, jsi... Jsi prostě UMĚLEC. Malování, psaní, básničky, muzika, cokoliv. A miluješ to. Kdybys netvořil, dost pravděpodobně bys co nevidět skončil v blázinci, popřípadě rovnou na hřbitově. Je na tebe úžasnej pohled, ať už tvoříš cokoliv, i když nejlepší to je když píšeš. Pak jsi naprosto ztracenej ve vlastním světě, tužka ti po papíře klouže rychlostí, kterou snad nikdy nepochopím, ale stejně mám pocit, že svoje myšlenky pořád nestíháš. A já moc dobře vím, že když takhle sedíš třeba dvě hodiny a jen píšeš, tak si pak nejdeš uvařit kafe, ne, ty si jdeš dát na ruku ten zmrzlej hrášek, co schováváš vzadu v mrazáku, protože když jsi psal, tak jsi nevnímal nic, dokonce ani bolest v ruce."
Janiho pohled se upíral kamsi ven, jako by se dole odehrávalo něco mnohem zajímavějšího než můj projev.
"Pořá nevíš, jak se chceš oblíkat. Jeden den máš tričko, druhej košili a já fakt DOUFÁM, že tě NIKDY nenapadne, že latexový oblečky jsou taky fajn image, protože nejsou!"
Janiho lehce pootevřená ústa jasně signalizovala jeho myšlenkové procesy. Ale zatraceně.
"NE!" vyhrkl jsem. "Jen přes moji mrtvolu! Dál... Miluješ potkany. Miluješ cokoliv, dobře, skoro cokoliv retro. Miluješ barevnej nábytek a doplňky v bíle vymalovaný místnosti. Miluješ starý filmy, seriály, sitcomy.jsi skoro závislej na britským humoru, a je to znát na tvejch VLASTNÍCH vtipech. Nesnášíš kravál, když potřebuješ myslet, musíš mít ticho. Nesnášíš otisky prstů na kytarách a na svým počítači a mobilu. Nesnášíš mytí nádobí, kromě mytí svýho hrnku na kafe, to ti nevaí, protože ho potřebuješ, jelikož z jinýho hrnku ti kafe už ani NECHUTNÁ. Krabička cigaret ti vydrží tak na den až dva. Necháváš svítit světla, i když ti tisíckrát opakuju, abys po sobě zhasínal. Oblečení do skříně skládáš zásadně podle barev."
Teď už upíral pohled na mě.
"Znám tě, Jani," zamumlal jsem. "Nic dobře tě znám. Znám tě tak dobře, že jsem věděl, že když ti neřeknu barvu tvejch očí, budeš tvrdit, že tě neznám."
Nedopalek vyrazil na cestu na chodník.
"A mimochodem, jsou hnědý," řekl jsem. "Když je fakt dobrý světlo, vypadají jako mléčná čokoláda. Jindy zase jako hořká, když to světlo není tak jasný. A pak, když se třeba milujeme jen při rozsvícený lampičce, to jsou skoro černý. Ale nezávisle na osvětlení jsou vážně moc krásný."
Jani si sundal brýle a odhodil je na blízké křeslo. Podíval se na mě a v očích měl zoufalou omluvu.
Usmál jsem se.
Zvedl se a jemně mi roztáhl nohy, aby si mezi ně mohl pohodlně kleknout. Jeho obličej byl jen kousek od mého.
"Miluju tě, Ville," zamumlal.
"Já vím, drahoušku," zaculil jsem se. "Já tebe taky."
"Neboj. Já už to pochopil," kousl se do rtu.
Neodolal jsem a políbil ho.
Nejdřív to byla jen lehká pusa na rty. Pak se setkaly naše jazyky. Pak se jeho dlaně octly na mých zádech.
Pak jsem se od něj odtrhnul.
"Ložnice?"
"A HNED."