Málem to se mnou
seklo, když mi za dva dny sama od sebe zavolala a zeptala se, jestli k
ní nechci na ten čaj přece jen zajít. Od toho spěšného a ne právě milého
rozloučení u dveří jsem neměl odvahu ji nějak kontaktovat, nehledě na
to, co říkal Christus.
A teď sama volala. Emancipovaná ženská, co prosí o to, abych dorazil.
Měl jsem chuť se hlasitě rozesmát.
Za půl hodiny jsem stepoval u jejích dveří, zdaleka už ne tak nervózní jako předtím. Byla to jen ženská, obyčejná ženská, nehledě na to, čím se dřív taky živila.
Nehledě na to, že jsem půl hodiny před tím telefonátem masturboval nad pornem právě s ní.
La. La. La.
Ach, Rakel Liekki. Jak by mě zajímalo, kde všude jí ještě zůstaly piercingy...
Skoro jsem čekal, že až otevře, bude na sobě mít jen košilku, která nenechává ani trochu prostoru fantazii.
Ne. Měla černé domácí kalhoty a zelené tričko. Vypadala naprosto obyčejně. Dokonce ani nalíčená nebyla.
Až na druhý pohled mi došlo, že oči má podivně zarudlé, stejně jako nos, a na krku má šátek.
"A mně se zdálo, že v tom telefonu zníš nějak divně," kousl jsem se do rtu.
"Promiň," zamumlala. "Kdybych ti rovnou řekla, že jsem nemocná, tak si rychle najdeš výmluvu, stejně jako pět mejch přátel před tebou. A já bych vážně ocenila společnost..."
Zamrkal jsem. Ani nevím, jestli kvůli tomu, že jsem zjevně byl v seznamu osob, které považuje za dobrou společnost, až na šestém místě, nebo proto, že myslela, že bych se na ni vykašlal jen proto, že jí není dobře.
To bych prostě nemohl.
"Kdybys to řekla rovnou, koupil bych ti cestou kytku a stavil se ti pro něco sladkýho. A nějaký ovoce, abys měla vitamín C.
"Ach. Sakra," zachmuřila se. "Tak to asi byla blbost neříkat ti to. No, co nadělám. Tak... Pojď dál."
Trochu zakolísala, když se otočila. Asi se jí zamotala hlava.
Nevím, proč jsem to udělal, ale zvedl jsem ji do náruče.
"Hele, přiznej se. Že ty neležíš?"
"Nejsem na tom zase tak špatně," řekla a najednou se hrozně rozkašlala.
"Slyším," ušklíbl jsem se. "Kde máš ložnici?"
"Japo?!"
"Jdete do postele, slečno," sdělil jsem jí prostě. "Tohle musíš vyležet. Tak kde?"
Ukázala na jedny ze dveří.
Odnesl jsem ji do ložnice a položil ji na postel.
"Kde máš něco jako pyžamo? Ne žádnou saténovou košilku, PYŽAMO, ve kterým ti bude teplo."
"Jacku, to není nutný."
Položil jsem jí ruku na čelo a vzápětí skoro ucuknul.
"Ježiš, víš vůbec, že máš horečku?"
"Cítím se DOBŘE!"
"Máš prášky?" zeptal jsem se.
"Ne. Ale nic mi není, vážně, já-"
Položil jsem jí prst na rty.
"Řeknu ti naprosto přesně, co teď udělám," usmál jsem se. "Jakýkoliv protesty z tvojí strany budou ignorovaný a tudíž se protestováním jen zbytečně unavíš, takže... prostě neprotestuj. Teď, až mi řekneš, kde máš košili, ti tu košili podám. Pak půjdu a uvařím ti horkej čaj. Pak mi řekneš, kde máš klíče, a já ti dojdu koupit něco dobrýho k jídlu a prášky na teplotu a něco na kašel. Rýmu máš taky? Ne, počkej, to je blbá otázka, jak na tebe koukám. Takže... Prostě ti zajdu koupit prášky. Jasný?"
"Ehm..." odkašlala si. "A myslíš, že by sis někde mezi tím našel čas na to, abys mi podal papírový kapesníčky? Když se teda nedáš ukecat..."
Usmál jsem se.
"Když mi řekneš, kde jsou..."
A teď sama volala. Emancipovaná ženská, co prosí o to, abych dorazil.
Měl jsem chuť se hlasitě rozesmát.
Za půl hodiny jsem stepoval u jejích dveří, zdaleka už ne tak nervózní jako předtím. Byla to jen ženská, obyčejná ženská, nehledě na to, čím se dřív taky živila.
Nehledě na to, že jsem půl hodiny před tím telefonátem masturboval nad pornem právě s ní.
La. La. La.
Ach, Rakel Liekki. Jak by mě zajímalo, kde všude jí ještě zůstaly piercingy...
Skoro jsem čekal, že až otevře, bude na sobě mít jen košilku, která nenechává ani trochu prostoru fantazii.
Ne. Měla černé domácí kalhoty a zelené tričko. Vypadala naprosto obyčejně. Dokonce ani nalíčená nebyla.
Až na druhý pohled mi došlo, že oči má podivně zarudlé, stejně jako nos, a na krku má šátek.
"A mně se zdálo, že v tom telefonu zníš nějak divně," kousl jsem se do rtu.
"Promiň," zamumlala. "Kdybych ti rovnou řekla, že jsem nemocná, tak si rychle najdeš výmluvu, stejně jako pět mejch přátel před tebou. A já bych vážně ocenila společnost..."
Zamrkal jsem. Ani nevím, jestli kvůli tomu, že jsem zjevně byl v seznamu osob, které považuje za dobrou společnost, až na šestém místě, nebo proto, že myslela, že bych se na ni vykašlal jen proto, že jí není dobře.
To bych prostě nemohl.
"Kdybys to řekla rovnou, koupil bych ti cestou kytku a stavil se ti pro něco sladkýho. A nějaký ovoce, abys měla vitamín C.
"Ach. Sakra," zachmuřila se. "Tak to asi byla blbost neříkat ti to. No, co nadělám. Tak... Pojď dál."
Trochu zakolísala, když se otočila. Asi se jí zamotala hlava.
Nevím, proč jsem to udělal, ale zvedl jsem ji do náruče.
"Hele, přiznej se. Že ty neležíš?"
"Nejsem na tom zase tak špatně," řekla a najednou se hrozně rozkašlala.
"Slyším," ušklíbl jsem se. "Kde máš ložnici?"
"Japo?!"
"Jdete do postele, slečno," sdělil jsem jí prostě. "Tohle musíš vyležet. Tak kde?"
Ukázala na jedny ze dveří.
Odnesl jsem ji do ložnice a položil ji na postel.
"Kde máš něco jako pyžamo? Ne žádnou saténovou košilku, PYŽAMO, ve kterým ti bude teplo."
"Jacku, to není nutný."
Položil jsem jí ruku na čelo a vzápětí skoro ucuknul.
"Ježiš, víš vůbec, že máš horečku?"
"Cítím se DOBŘE!"
"Máš prášky?" zeptal jsem se.
"Ne. Ale nic mi není, vážně, já-"
Položil jsem jí prst na rty.
"Řeknu ti naprosto přesně, co teď udělám," usmál jsem se. "Jakýkoliv protesty z tvojí strany budou ignorovaný a tudíž se protestováním jen zbytečně unavíš, takže... prostě neprotestuj. Teď, až mi řekneš, kde máš košili, ti tu košili podám. Pak půjdu a uvařím ti horkej čaj. Pak mi řekneš, kde máš klíče, a já ti dojdu koupit něco dobrýho k jídlu a prášky na teplotu a něco na kašel. Rýmu máš taky? Ne, počkej, to je blbá otázka, jak na tebe koukám. Takže... Prostě ti zajdu koupit prášky. Jasný?"
"Ehm..." odkašlala si. "A myslíš, že by sis někde mezi tím našel čas na to, abys mi podal papírový kapesníčky? Když se teda nedáš ukecat..."
Usmál jsem se.
"Když mi řekneš, kde jsou..."
Žádné komentáře:
Okomentovat