"Tak kolik?" zamumlala Rakel.
Za ty dvě hodiny od chvíle, co jsem přišel, jako by onemocněla třikrát víc. Teď ležela v posteli, oči zavřené, a klepala se. Vlasy měla zpocené a obličej tak hrozně bledý...
"Skoro čtyřicet," odpověděl jsem tiše. "Neboj, to bude dobrý. Jen lež. Najdu ponožky a skočím ti je namočit do studený vody. To by mohlo tu horečku pomoct zahnat."
"Japo, je mi vedro..." zakňučela.
"Já vím. Ale... bohužel to musíš přečkat."
Kousl jsem se do rtu, když se do peřiny zahrabala ještě pečlivěji.
"Je mi zima..."
Políbil jsem ji do vlasů a zvedl se.
Ponožky. Kde by jen mohly být ponožky. Kdybych byl ponožkami...
"Vlevo ve skříni," špitla Rakel. "Zhruba uprostřed. Pod spodním prádlem. Mimochodem, to prádlo nezkoumej."
Ušklíbl jsem se. Dokud neztrácí smysl pro humor, je to dobré.
Vzal jsem ty nejtlustší ponožky, co ve skříni byly, a v koupelně je namočil pod tou nejledovější vodou, jakou kohoutek dokázal vyprodukovat. Pak jsem se vrátil do ložnice. Na tuhle část jsem se vůbec netěšil...
Když jsem opatrně, a co možná nejméně, nadzdvihl přikrývku, Rakel se prudce nadechla.
"Zima!" vyjekla.
"Já vím. Ale pomůže to. Věř mi."
Nevím, jak jsem to mohl říct, protože v tomhle ohledu jsem si sám moc nevěřil.
"Japo..." zakňučela, když měla nohy zase přikryté. "Zpocená. Hrozně. Zima. Všechno se lepí..."
"Chceš... Chceš jiný pyžamo?" zeptal jsem se opatrně.
Kývla, horlivě.
Rozkašlala se.
Byl jsem v tu chvíli vážně rád, že mi zavolala. Představa, že by tady v tomhle stavu byla sama, se mi ani v nejmenším nelíbila. Chudák holka...
Pohladil jsem ji po tváři.
"Tak počkej. Hned ti přinesu nový."
Kupodivu se mi ve skříni podařilo vyštrachat i druhé bavlněné pyžamo, které netvořily jen minikraťásky a tílečko.
Kousl jsem se do rtu, když mi došlo, že to dost možná budu muset být já, kdo Rakel převlékne.
"Zvládneš... To sama?" usmál jsem se nervózně.
"Nevím..." zašeptala Rakel.
Už když se pokusila posadit, bylo mi jasné, že odpověď je ne.
Pomohl jsem jí do sedu. Třásla se. Hodně.
"Fajn, počkej. Ruce nahoru," zamumlal jsem.
Stáhl jsem jí vrchní díl pyžama. Byl skoro úplně mokrý. Ale stejně jsem ho použil na to, abych ji aspoň trochu zbavil potu, který se jí pořád perlil na těle. Bože, byla tak nádherná. Vážně jsem si v tu chvíli přál, aby tak zpocená byla díky mně, ne díky té zatracené horečce.
Ale nemohl jsem se kochat dlouho. Rakel byla zima. Takže jsem popadl suché tričko od pyžama a přetáhl jí ho přes hlavu.
No, aspoň jsem věděl, že v bradavkách piercingy zůstaly. Bezva.
"Lehni si. Ještě kalhoty," řekl jsem tiše a pohladil ji po tváři.
"Japo, já... Já bych tě nevolala, kdybych věděla, že mi bude takhle. Přísahám..."
"Mlč. To je v pohodě," usmál jsem se a stáhl jí kalhoty od pyžama.
Černé kalhotky s růžovými srdíčky. Ach, bože.
Rychle jsem ji oblékl a přikryl. Otočila se na bok a rozklepala se snad ještě víc.
Nevím, co mě to napadlo, ale lehl jsem si za ní a pevně ji objal. Nos jsem zabořil do jejích zpocených vlasů.
"Neboj, zlatíčko... Bude to zas dobrý..."
Za ty dvě hodiny od chvíle, co jsem přišel, jako by onemocněla třikrát víc. Teď ležela v posteli, oči zavřené, a klepala se. Vlasy měla zpocené a obličej tak hrozně bledý...
"Skoro čtyřicet," odpověděl jsem tiše. "Neboj, to bude dobrý. Jen lež. Najdu ponožky a skočím ti je namočit do studený vody. To by mohlo tu horečku pomoct zahnat."
"Japo, je mi vedro..." zakňučela.
"Já vím. Ale... bohužel to musíš přečkat."
Kousl jsem se do rtu, když se do peřiny zahrabala ještě pečlivěji.
"Je mi zima..."
Políbil jsem ji do vlasů a zvedl se.
Ponožky. Kde by jen mohly být ponožky. Kdybych byl ponožkami...
"Vlevo ve skříni," špitla Rakel. "Zhruba uprostřed. Pod spodním prádlem. Mimochodem, to prádlo nezkoumej."
Ušklíbl jsem se. Dokud neztrácí smysl pro humor, je to dobré.
Vzal jsem ty nejtlustší ponožky, co ve skříni byly, a v koupelně je namočil pod tou nejledovější vodou, jakou kohoutek dokázal vyprodukovat. Pak jsem se vrátil do ložnice. Na tuhle část jsem se vůbec netěšil...
Když jsem opatrně, a co možná nejméně, nadzdvihl přikrývku, Rakel se prudce nadechla.
"Zima!" vyjekla.
"Já vím. Ale pomůže to. Věř mi."
Nevím, jak jsem to mohl říct, protože v tomhle ohledu jsem si sám moc nevěřil.
"Japo..." zakňučela, když měla nohy zase přikryté. "Zpocená. Hrozně. Zima. Všechno se lepí..."
"Chceš... Chceš jiný pyžamo?" zeptal jsem se opatrně.
Kývla, horlivě.
Rozkašlala se.
Byl jsem v tu chvíli vážně rád, že mi zavolala. Představa, že by tady v tomhle stavu byla sama, se mi ani v nejmenším nelíbila. Chudák holka...
Pohladil jsem ji po tváři.
"Tak počkej. Hned ti přinesu nový."
Kupodivu se mi ve skříni podařilo vyštrachat i druhé bavlněné pyžamo, které netvořily jen minikraťásky a tílečko.
Kousl jsem se do rtu, když mi došlo, že to dost možná budu muset být já, kdo Rakel převlékne.
"Zvládneš... To sama?" usmál jsem se nervózně.
"Nevím..." zašeptala Rakel.
Už když se pokusila posadit, bylo mi jasné, že odpověď je ne.
Pomohl jsem jí do sedu. Třásla se. Hodně.
"Fajn, počkej. Ruce nahoru," zamumlal jsem.
Stáhl jsem jí vrchní díl pyžama. Byl skoro úplně mokrý. Ale stejně jsem ho použil na to, abych ji aspoň trochu zbavil potu, který se jí pořád perlil na těle. Bože, byla tak nádherná. Vážně jsem si v tu chvíli přál, aby tak zpocená byla díky mně, ne díky té zatracené horečce.
Ale nemohl jsem se kochat dlouho. Rakel byla zima. Takže jsem popadl suché tričko od pyžama a přetáhl jí ho přes hlavu.
No, aspoň jsem věděl, že v bradavkách piercingy zůstaly. Bezva.
"Lehni si. Ještě kalhoty," řekl jsem tiše a pohladil ji po tváři.
"Japo, já... Já bych tě nevolala, kdybych věděla, že mi bude takhle. Přísahám..."
"Mlč. To je v pohodě," usmál jsem se a stáhl jí kalhoty od pyžama.
Černé kalhotky s růžovými srdíčky. Ach, bože.
Rychle jsem ji oblékl a přikryl. Otočila se na bok a rozklepala se snad ještě víc.
Nevím, co mě to napadlo, ale lehl jsem si za ní a pevně ji objal. Nos jsem zabořil do jejích zpocených vlasů.
"Neboj, zlatíčko... Bude to zas dobrý..."
Žádné komentáře:
Okomentovat