"A jsi si jistý, lásko, že už nic jiného nechceš?" dotázala se hromádka barevných taštiček.
"Jak jsi mi to řekl?" otočil se na něj zcela šokovaný Jonne, v jehož rukou už také spočívalo několik nejcennějších kousků, nalezených v obchodech.
"Já? Nijak!" vyhrkl Ville. Tedy hromádka.
"Ale ano, řekl!" oponoval mu Jonne.
"Nijak jsem ti neřekl," protestoval Ville.
"Řekl. Jen mi to zopakuj," vyzval ho Jonne.
"Nijak jsem ti neřekl," zopakoval Ville. "Musel ses přeslechnout."
"Já se nikdy nepřeslechnu," hádal se Jonne. "Jen mi pěkně zopakuj, co jsi říkal!"
"Ptal jsem se, jestli jsi si jistý, lás... ko... A do prdele," vytřeštil Ville oči.
"Takže jsem měl pravdu!" vyhrkl vítězoslavně Jonne.
"Ne!" bránil se Ville. "To je jen starej zvyk!"
"Kecáš!"
"Nekecám!"
"Kecáš!"
"Ne!"
"Tak proč jsi na mě koukal jako na kus masa, když jsem si zkoušel ty tenký bílý kalhoty?" dorážel Jonne.
"Protože jsi na sobě neměl tričko?" navrhl Ville.
"Takže se ti líbím!" zajásal Jonne.
"A ty jsi rád, že se mi líbíš?" zaculil se Ville.
"Valo, ty hnusnej úchyle," zakňučel Jonne.
"To neznělo právě upřímně," zamrkal sladce Ville.
"O co ti tu jde?"
"Mně? O nic."
"Pokud si dobře vzpomínám, to TY jsi mě opustil! Ty jsi mi zlomil srdce!"
"Já vím, Jonne. Vím to. Lásko, prosím, odpusť mi..."
Tašky letěly k zemi. Jonne se octl ve Villeho náručí, líbán, osaháván, vzrušován. Ville sténal, ale zvuky, které vydával, se ani zdaleka nevyrovnaly těm, které se linuly z Jonneho úst...
"Ehm... Jonne?"
"C-co?!" Jonne sebou trhl, načež se začal zmateně rozhlížet kolem sebe. Stáli před posledním obchodem, ze kterého to odpoledne vyšli, Ville stále svíral tašky, a Jonnemu, jak si uvědomoval, bylo poněkud těsněji v kalhotách.
"Ptal jsem se, jestli si seš jistej, že už nic jinýho nechceš," papouškoval unaveně Ville.
"A nijak jsi mě neoslovil?"
"A kdyby?" usmál se Ville.
"Valo!" okřikl ho Jonne.
"No... možná řekl."
"Možná?"
"Určitě řekl."
"A jak?" rozzářil se Jonne.
"Blbče jeden," ušklíbl se Ville.
"Tak ošklivě?" fňukl Jonne.
"Ne, tak ne," ujistil ho spěšně Ville.
"Takže to s blbcem bylo momentální oslovení?"
"Ano, přesně tak."
"Jak jsi mě v tom případě oslovil předtím?"
"Lásko?" nadhodil Ville.
"Lá... lásko?" poklesla Jonnemu čelist. "Takže to se mi jen nezdálo?!"
"Očividně ne," zavrtěl Ville hlavou.
"Znamená to něco, Villísku?" zadíval se na něj zmateně Jonne.
"Přál by sis, aby znamenalo?"
"V-Villísku?"
"Lásko..." pohladil ho Ville po tváři, i když v ruce měl velké množství Jonneho tašek.
"Štípni mě," požádal Jonne.
"Pročpak, broučku?"
"Štípni!" vyzval ho Jonne. "Jau!" vyjekl, když Ville onen příkaz splnil.
"Řekl sis o to!" obhajoval se Ville.
"Já vím," kývl Jonne. Pak zvedl hlavu a upřeně se na Villeho zadíval. V očích mu ďábelsky zablesklo. "Villíku, nechtěl bys se mnou jít na pokoj?"
"S největší radostí," zářil Ville.
"Dobře. Mám totiž jednu knížku, kterou by sis mohl přečíst..."
"Jak jsi mi to řekl?" otočil se na něj zcela šokovaný Jonne, v jehož rukou už také spočívalo několik nejcennějších kousků, nalezených v obchodech.
"Já? Nijak!" vyhrkl Ville. Tedy hromádka.
"Ale ano, řekl!" oponoval mu Jonne.
"Nijak jsem ti neřekl," protestoval Ville.
"Řekl. Jen mi to zopakuj," vyzval ho Jonne.
"Nijak jsem ti neřekl," zopakoval Ville. "Musel ses přeslechnout."
"Já se nikdy nepřeslechnu," hádal se Jonne. "Jen mi pěkně zopakuj, co jsi říkal!"
"Ptal jsem se, jestli jsi si jistý, lás... ko... A do prdele," vytřeštil Ville oči.
"Takže jsem měl pravdu!" vyhrkl vítězoslavně Jonne.
"Ne!" bránil se Ville. "To je jen starej zvyk!"
"Kecáš!"
"Nekecám!"
"Kecáš!"
"Ne!"
"Tak proč jsi na mě koukal jako na kus masa, když jsem si zkoušel ty tenký bílý kalhoty?" dorážel Jonne.
"Protože jsi na sobě neměl tričko?" navrhl Ville.
"Takže se ti líbím!" zajásal Jonne.
"A ty jsi rád, že se mi líbíš?" zaculil se Ville.
"Valo, ty hnusnej úchyle," zakňučel Jonne.
"To neznělo právě upřímně," zamrkal sladce Ville.
"O co ti tu jde?"
"Mně? O nic."
"Pokud si dobře vzpomínám, to TY jsi mě opustil! Ty jsi mi zlomil srdce!"
"Já vím, Jonne. Vím to. Lásko, prosím, odpusť mi..."
Tašky letěly k zemi. Jonne se octl ve Villeho náručí, líbán, osaháván, vzrušován. Ville sténal, ale zvuky, které vydával, se ani zdaleka nevyrovnaly těm, které se linuly z Jonneho úst...
"Ehm... Jonne?"
"C-co?!" Jonne sebou trhl, načež se začal zmateně rozhlížet kolem sebe. Stáli před posledním obchodem, ze kterého to odpoledne vyšli, Ville stále svíral tašky, a Jonnemu, jak si uvědomoval, bylo poněkud těsněji v kalhotách.
"Ptal jsem se, jestli si seš jistej, že už nic jinýho nechceš," papouškoval unaveně Ville.
"A nijak jsi mě neoslovil?"
"A kdyby?" usmál se Ville.
"Valo!" okřikl ho Jonne.
"No... možná řekl."
"Možná?"
"Určitě řekl."
"A jak?" rozzářil se Jonne.
"Blbče jeden," ušklíbl se Ville.
"Tak ošklivě?" fňukl Jonne.
"Ne, tak ne," ujistil ho spěšně Ville.
"Takže to s blbcem bylo momentální oslovení?"
"Ano, přesně tak."
"Jak jsi mě v tom případě oslovil předtím?"
"Lásko?" nadhodil Ville.
"Lá... lásko?" poklesla Jonnemu čelist. "Takže to se mi jen nezdálo?!"
"Očividně ne," zavrtěl Ville hlavou.
"Znamená to něco, Villísku?" zadíval se na něj zmateně Jonne.
"Přál by sis, aby znamenalo?"
"V-Villísku?"
"Lásko..." pohladil ho Ville po tváři, i když v ruce měl velké množství Jonneho tašek.
"Štípni mě," požádal Jonne.
"Pročpak, broučku?"
"Štípni!" vyzval ho Jonne. "Jau!" vyjekl, když Ville onen příkaz splnil.
"Řekl sis o to!" obhajoval se Ville.
"Já vím," kývl Jonne. Pak zvedl hlavu a upřeně se na Villeho zadíval. V očích mu ďábelsky zablesklo. "Villíku, nechtěl bys se mnou jít na pokoj?"
"S největší radostí," zářil Ville.
"Dobře. Mám totiž jednu knížku, kterou by sis mohl přečíst..."
Žádné komentáře:
Okomentovat