Jako první rozrazil dveře zkušebny rozzuřený Kristian. Když překvapeně shledal, že uvnitř nikdo není, jeho vztek ještě vzrostl.
"Kde jsou?!" zařval na právě vbíhajícího Anttiho.
"Řeklo se... půl hodiny... Méďo..." vydýchával se Antti. "To je... třicet... minut!"
"A co?"
"Ty jsi nás sem dostal za osm!"
"A?!"
"Od našeho bytu to sem trvá patnáct!"
"Mlč, Aatamilo! Proč tu ještě nejsou?!"
"Mají ještě dvacet-"
Dveře se opět otevřely dokořán. Do zkušebny vpadl Jonne.
"Kristianečku! Mně je to tak líto!"
"Jonnísku!" vzlykl Christus a vrhl se Jonnemu do náruče. "Já se snad nikdy nevdám!"
"Juho, je ti dobře?" vrhl Antti nejistý pohled na bledého a klepajícího se rudovlasého zpěváka.
"Já... on... pět minut... sem... od něj..." vypravil ze sebe Juha.
"Ty jsi nechal Jonneho řídit, viď?" vzdychl soucitně Antti.
"Nechal? Já ani nevěděl, že má řidičák!" dostal ze sebe Juha.
"A kdo řekl, že mám?" zaculil se Jonne.
"COŽE?!" zaječel Juha.
"Na co řidičák? Auto ovládám docela v pohodě!"
"Jel jsem se zženštilým chlapem, co nemá řidičák..." vytřeštil Juha oči. "T-to je..."
"V pohodě, Juho," poplácal ho Antti po rameni. "I když je to neuvěřitelný, Jonne se ještě nikdy nevyboural."
"Ale dneska k tomu neměl daleko!" podotkl stále vytřeštěně Juha.
"Co tě nemá," mávl Jonne rukou. "Ta popelnice se mi sama přimotala do cesty! A já se jí vyhnul, abys věděl!"
"O nepatrnej kousek," polkl Juha.
"Jako vždycky," doplnil Christus.
"V-vždycky..."
Juha se posadil na zem. Těch informací bylo na jedno ráno až moc. Nejsou věci na svatbu. Jonne bude řídit. Jízda stovkou ve městě. A Jonne nemá řidičák.
"Lá... upírku můj, věř mi," přisedl si Jonne ke zhroucenému. "Já bych nikdy neohrozil tvůj život. A už vůbec ne ten svůj!"
"Tohle že nebylo ohrožení?!" zavrčel Juha.
"Ne. To by bylo v případě, že bych jel o dvacet kilometrů za hodinu víc, neměl zapnutej bezpečnostní pás a semafory projížděl na červenou!"
"Ale blondýnku..."
"Ano?"
"Ty jsi PROJÍŽDĚL semafory na červenou."
"Mlč a čekej na generála," frkl Jonne.
"Anttíku, posadíme se taky?"
"Můžeme to zkusit..."
"Kde jsou?!" zařval na právě vbíhajícího Anttiho.
"Řeklo se... půl hodiny... Méďo..." vydýchával se Antti. "To je... třicet... minut!"
"A co?"
"Ty jsi nás sem dostal za osm!"
"A?!"
"Od našeho bytu to sem trvá patnáct!"
"Mlč, Aatamilo! Proč tu ještě nejsou?!"
"Mají ještě dvacet-"
Dveře se opět otevřely dokořán. Do zkušebny vpadl Jonne.
"Kristianečku! Mně je to tak líto!"
"Jonnísku!" vzlykl Christus a vrhl se Jonnemu do náruče. "Já se snad nikdy nevdám!"
"Juho, je ti dobře?" vrhl Antti nejistý pohled na bledého a klepajícího se rudovlasého zpěváka.
"Já... on... pět minut... sem... od něj..." vypravil ze sebe Juha.
"Ty jsi nechal Jonneho řídit, viď?" vzdychl soucitně Antti.
"Nechal? Já ani nevěděl, že má řidičák!" dostal ze sebe Juha.
"A kdo řekl, že mám?" zaculil se Jonne.
"COŽE?!" zaječel Juha.
"Na co řidičák? Auto ovládám docela v pohodě!"
"Jel jsem se zženštilým chlapem, co nemá řidičák..." vytřeštil Juha oči. "T-to je..."
"V pohodě, Juho," poplácal ho Antti po rameni. "I když je to neuvěřitelný, Jonne se ještě nikdy nevyboural."
"Ale dneska k tomu neměl daleko!" podotkl stále vytřeštěně Juha.
"Co tě nemá," mávl Jonne rukou. "Ta popelnice se mi sama přimotala do cesty! A já se jí vyhnul, abys věděl!"
"O nepatrnej kousek," polkl Juha.
"Jako vždycky," doplnil Christus.
"V-vždycky..."
Juha se posadil na zem. Těch informací bylo na jedno ráno až moc. Nejsou věci na svatbu. Jonne bude řídit. Jízda stovkou ve městě. A Jonne nemá řidičák.
"Lá... upírku můj, věř mi," přisedl si Jonne ke zhroucenému. "Já bych nikdy neohrozil tvůj život. A už vůbec ne ten svůj!"
"Tohle že nebylo ohrožení?!" zavrčel Juha.
"Ne. To by bylo v případě, že bych jel o dvacet kilometrů za hodinu víc, neměl zapnutej bezpečnostní pás a semafory projížděl na červenou!"
"Ale blondýnku..."
"Ano?"
"Ty jsi PROJÍŽDĚL semafory na červenou."
"Mlč a čekej na generála," frkl Jonne.
"Anttíku, posadíme se taky?"
"Můžeme to zkusit..."
Žádné komentáře:
Okomentovat