Ne, že by tu hetero romanťárna někoho zajímala, ale stejně,
když už jsem začala... A ano, vážně byla poslední kapitola už před
hodně dlouhou dobou...
Od jisté doby
prostě nesnáším okamžiky večer před usnutím, když jsem sám v posteli.
Vlastně ne, sám ne. Jsou se mnou mé depresivní myšlenky. Dnes je tu
ještě můj důvěrný přítel. Jmenuje se strach. Konkrétně strach ze smrti.
Jak na něco jednou začnu myslet, nemůžu přestat, to je moje prokletí. Co když umřu bez varování?
Myl jsem Camillu a musel jsem myslet na to, že tohle může taky klidně být naposled, co ji koupu. Naposled, co jí vtírám šampon do vlásků, naposled, co jí zaplétám copánky... Co když jsem jí dneska naposledy mohl vyprávět pohádku o dobrodružstvích Růžové kytary?
Ano, Růžová kytara. Mnou vytvořená pohádková postava. Cami ji úplně miluje. Růžová kytara, která putuje po cizích zemích. Spolu se svým majitelem, jímž nebyl nikdo jiná, než kytarista s vlasy à la skunk. Zajímalo by mě, co by na to řekla Milla. Nejspíš by to bylo něco o sebestřednosti a namyšlenosti a další podobný psychologický kecy...
"Tak počkat. Milla?! Kde ta se zase bere v mejch myšlenkách?! A proč mě vůbec zajímá, co by na ně řekla?! No, teď asi všelijaký žvásty o bezdůvodným hněvu. Jako ta psycholožka, ke který jsem kdysi chodil. Taky pořád vykládala něco o tom, že v sobě ukrývám hněv, který zničí mou osobnost, pokud se ho nezbavím.
"Jenže já v sobě nemám žádnej zkurvenej hněv, do prdele!" zavrčel jsem do ticha ložnice.
Dobře, tak asi mám, dodal vzápětí můj mozek. Ale jen sám na sebe. JÁ ublížil Cami. JÁ jsem neschopnej najít si ženskou. JÁ se včera rozhodl, že sbalím tu holku u baru. A JÁ Millu nakonec nechtěně vyhnal. Ale to byl jen vtip. Sakra. Blbej vtip, na jakej jsou kluci z Negative už dávno zvyklí!
Jenže Milla bohužel není můj kámoš z Negative. Je to křehká dívka, jemné stvoření, něžná květinka. A ty její nádherný oči... A ta postava... Já bych s ní... Já bych s ní...
"Já bych s ní přečkal třeba konec světa," zašeptal jsem. "Jen kdyby mi dovolila, abych se ještě jedinkrát mohl podívat do jejích očí..."
Mlč! okřikl jsem se v duchu. Tohle ne. Takový myšlenky jsou tak strašně nechristusovský! Takový věty se píšou v šílenejch románcích pro postarší dámy, nikdo nečeká, že je budeš říkat i nahlas, stejně jako po tobě nikdo nechce, abys nějakou holku líbal s něhou a zároveň neutuchající vášní. Prostě se nečeká, že budeš holku líbat tak, jako... jako včera v noci Millu.
Zpět k původnímu tématu. Co tě děsí nejvíc, Kristiane?
Fuj, tak se mě ptala ta psycholožka. Psycholožka? Millo...
Nejvíc mě děsí... smrt. Ne moje. Bojím se, že tady nechám svoji malinkou samotnou, ano. Ale mnohem víc mě k šílenství přivádí ta druhá možnost, která může nastat. Že Cami tu nechá samotnýho mě. To je má nejhorší noční můra. Smrt mojí holčičky.
Co když zítra umřu, aniž bych ještě kdy viděl Millu?
V polospánku šmátrám po mobilu. Jsou na něm hodiny dávno byla půlnoc. S takovou se zítra vážně... vážně...
Před očima mi vytane dívčí tvář. Na hlavě mám hadr a ona se směje... tak zvonivě směje...
A pak už nic nevnímám.
Jak na něco jednou začnu myslet, nemůžu přestat, to je moje prokletí. Co když umřu bez varování?
Myl jsem Camillu a musel jsem myslet na to, že tohle může taky klidně být naposled, co ji koupu. Naposled, co jí vtírám šampon do vlásků, naposled, co jí zaplétám copánky... Co když jsem jí dneska naposledy mohl vyprávět pohádku o dobrodružstvích Růžové kytary?
Ano, Růžová kytara. Mnou vytvořená pohádková postava. Cami ji úplně miluje. Růžová kytara, která putuje po cizích zemích. Spolu se svým majitelem, jímž nebyl nikdo jiná, než kytarista s vlasy à la skunk. Zajímalo by mě, co by na to řekla Milla. Nejspíš by to bylo něco o sebestřednosti a namyšlenosti a další podobný psychologický kecy...
"Tak počkat. Milla?! Kde ta se zase bere v mejch myšlenkách?! A proč mě vůbec zajímá, co by na ně řekla?! No, teď asi všelijaký žvásty o bezdůvodným hněvu. Jako ta psycholožka, ke který jsem kdysi chodil. Taky pořád vykládala něco o tom, že v sobě ukrývám hněv, který zničí mou osobnost, pokud se ho nezbavím.
"Jenže já v sobě nemám žádnej zkurvenej hněv, do prdele!" zavrčel jsem do ticha ložnice.
Dobře, tak asi mám, dodal vzápětí můj mozek. Ale jen sám na sebe. JÁ ublížil Cami. JÁ jsem neschopnej najít si ženskou. JÁ se včera rozhodl, že sbalím tu holku u baru. A JÁ Millu nakonec nechtěně vyhnal. Ale to byl jen vtip. Sakra. Blbej vtip, na jakej jsou kluci z Negative už dávno zvyklí!
Jenže Milla bohužel není můj kámoš z Negative. Je to křehká dívka, jemné stvoření, něžná květinka. A ty její nádherný oči... A ta postava... Já bych s ní... Já bych s ní...
"Já bych s ní přečkal třeba konec světa," zašeptal jsem. "Jen kdyby mi dovolila, abych se ještě jedinkrát mohl podívat do jejích očí..."
Mlč! okřikl jsem se v duchu. Tohle ne. Takový myšlenky jsou tak strašně nechristusovský! Takový věty se píšou v šílenejch románcích pro postarší dámy, nikdo nečeká, že je budeš říkat i nahlas, stejně jako po tobě nikdo nechce, abys nějakou holku líbal s něhou a zároveň neutuchající vášní. Prostě se nečeká, že budeš holku líbat tak, jako... jako včera v noci Millu.
Zpět k původnímu tématu. Co tě děsí nejvíc, Kristiane?
Fuj, tak se mě ptala ta psycholožka. Psycholožka? Millo...
Nejvíc mě děsí... smrt. Ne moje. Bojím se, že tady nechám svoji malinkou samotnou, ano. Ale mnohem víc mě k šílenství přivádí ta druhá možnost, která může nastat. Že Cami tu nechá samotnýho mě. To je má nejhorší noční můra. Smrt mojí holčičky.
Co když zítra umřu, aniž bych ještě kdy viděl Millu?
V polospánku šmátrám po mobilu. Jsou na něm hodiny dávno byla půlnoc. S takovou se zítra vážně... vážně...
Před očima mi vytane dívčí tvář. Na hlavě mám hadr a ona se směje... tak zvonivě směje...
A pak už nic nevnímám.
Žádné komentáře:
Okomentovat