Song for the Broken-Hearted 9/29

Ano, zapomněla... Ehm... pardon?

No bezva. Úžasný. Bravo, Jukko Kristiane Mikkonene. Můžeš si gratulovat. Ten tvůj pitomej vtip ji odsud vyhnal, i když pizza byla ještě v troubě. Jo, a tu pizzu stejně vymyslela ona. A došla ji i koupit. A tys ji pak málem spálil. Asi se správně divila tomu, že tu malá ještě neumřela hlady. Opravdu, měli by ti postavit sochu. A pojmenovat ji 'Největší idiot a žvanil pod sluncem'. Kreténe. Vážně, i když si stokrát obarvíš vlasy, vždycky budeš jen pitomá blondýnka. Proč musíš zvorat úplně VŠECHNO, co vůbec člověk zvorat může? Ne, omyl. Ty zvořeš i to, co normální člověk zvorat teoreticky ani nemůže. Ale vždyť ty to nezvořeš teoreticky. Ty všechno ničíš až odporně prakticky!
Rázně jsem umlčel svůj provokativní vnitřní hlas. Teď nebyl čas na sebelítost. Musel jsem toho hodně vyřešit. No, vlastně jsem nemusel řešit vůbec nic, to jsem si nalhával, abych se přestal litovat. Nepomáhalo to. Vlastně jsem si přišel ještě mnohem ubožejší. Chlap, co se sám sebe snaží přesvědčit, že má něco na práci. Ale vždyť vlastně...
Vstal jsem a rychle vyrazil do Camillina pokoje. Rozrazil jsem dveře. Camilla, která seděla ve svém růžovém křesílku, sebou poplašeně trhla.
"Tatí, já to nebyla!" vyjekla, jako bych ji snad z něčeho obviňoval.
"Co jsi zase nebyla?" zeptal jsem se přísně.
"Já nevím," kuňkla.
"Tak vidíš. Nic se nestalo," usmál jsem se. "No, ale když o tom tak přemýšlím..."
"C-co?" zakoktala se. "Tatí, já to opravdu-"
"Zajímalo by mě, kdo vysypal do mý postele půlku balíčků smažených brambůrků." Něžně jsem pohladil její malou tvářičku. Proboha, ona sebou tak cukla, když jsem natáhl ruku. Moje dceruška ze mě má strach! "Moje vlastní dítě se mě bojí..."
"Já se tě nebojím, tatí," zašeptala a schoulila se mi do náruče.
"Ale bojíš," vzlykl jsem. "Bojíš se. A já se ti nedivím. Vždyť jsem ti tolik ublížil. Prosím, holčičko, chápej, že mě to mrzí..."
"Já se snažím nebát," zamumlala. "Milla se mnou mluvila. Nebojím se tě. Ale ona říkala, že když sebou trhnu, tak je to raf... refx... refi..."
"Reflex," napověděl jsem jí. "Na svůj věk jsi nějaká moc chytrá."
"Bude mi OSM," ohradila se. "Už nejsem malá!"
"Osm ti bude za půl roku," upozornil jsem ji.
"To ale znamená, že je mi už půl roku sedm," pronesla pyšně.
Rozesmála mě. Opravdu rozesmála. Byla tak sladká. Za měsíc končila první třídu, ale zdála se být mnohem starší. Děti, které nemají normální rodinu, se vůbec často liší od ostatních. Tolik se nebavila s dalšími dětmi. Dumala o všem, co se dělo kolem ní. Můj malý génius. Tušil jsem, že z ní vyroste nějaká významná osobnost. A já to chtěl vidět.
Bylo jí sedm. Přesně tolik, jako mně, když umřel můj táta. Jistě, bál jsem se, moc jsem se bál. Byl jsem vyděšený, že by se u mě mohla projevit rodinná choroba srdce, která skolila Arwa. Šílel jsem při pomyšlení, že ji, svoji Camillu, budu muset někdy opustit. Že ji tu nechám malou a bezbrannou, jen s matkou, která jí nikdy nedá tolik lásky jako já. Věděl jsem, že jsem nejspíš jediný člověk, který se s Cami mazlí, který ji nechává být dítětem, zatímco Natalia by z ní chtěla mít malou dospělou. Podle toho se k ní taky chovala.
Moje holčička se uměla chovat vzorně, mluvit spisovně, falešně se culit na všechny v okolí, uměla chodit jako modelka, nepřekonatelná. Žádné dítě s ní nemohlo soupeřit, jenže to nebyla ona. Bože, co jsem taky čekal, když jsem ji nechal vychovávat modelkou? Pokud to bude trvat moc dlouho, ztratí svou přirozenost, kterou ukazovala přede mnou. V pubertě se z ní nejspíš stane jedna z těch růžových, nafoukaných panenek, pokud jí já nedokážu dostat do hlavy rozum, který se jí její matka snaží vytloukat šminkami, dietami a hadříky.
"Tatí, ty mě mačkáš," uslyšel jsem Camin hlas.
"Promiň promiň, děťátko." Pustil jsem ji a rychle si setřel slzy, které mi tekly po tvářích. Neměla by mě takhle vidět. Musí si myslet, že táta je silný...
"Ty brečíš?" Cítil jsem na sobě její zelený pohled. Oči měla po matce. Snad jediná pozitivní věc, kterou mohla zdědit. Byly nádherné. Jednoho dne po ní budou chlapi šílet.
"Ne. Ne, to se ti jen zdá," zajíkl jsem se. Slova mi vázla v krku. Mrkal jsem, abych zahnal další příval slz. Kurva, já tak nesnáším, když jsem v citlivý náladě...
"Nezdá," trvala na svém. Ať jsem se chtěl odvrátit kamkoliv, byla přede mnou.
"Neboj, to bude dobrý," usmál jsem se. "Princezno, nechceš jet zítra k babičce? Už dlouho jste se neviděly..."
"K babí Mikkonenový?" zatleskala nadšeně.
"Chceš?" pohladil jsem jí ruku. Holka moje...
"Jo!" kývala horlivě.
"V tom případě se ale teď musíš vykoupat a umýt si hlavinku. A pak jít spinkat."
"Umyješ mi hlavu?"
"Samozřejmě. Umyju tě celou."
"A zapleteš mi copánky, abych zítra měla vlnitý vlasy?"
"Pokusím se."
"A přečteš mi pohádku na dobrou noc?"
"Ne. Budu ti vyprávět. Tak šupem do koupelny."
"Tatí?" špitla, když jsem ji zvedl do náruče.
"Copak ještě chceš?"
"Mám tě ráda." Obtočila paže kolem mého krku.
"Já tebe taky, holčičko," zašeptal jsem dojatě. "Mám tě moc rád..."