Samozřejmě,
že jsme se s Millou nepohádali. Naopak, strávili jsme spolu příjemné
odpoledne. A s Camillou, jistě. Ty dvě mě zasvětily do největších tajů
panenek, prošel jsem polštářovou bitvou, při které peří létalo po celé
mojí ložnici, byl jsem zaházen popcornem a polit colou. Úklid celého
bytu zbyl samozřejmě na majiteli, čili mé maličkosti.
Myslel jsem, že ten den už mě nic nemůže rozházet. Milla mě zřejmě po psychické stránce zcela rozebrala a pak už mě jen navigovala a řídila tak, abych se změnil a odstranil své nedostatky. A to během jednoho jediného odpoledne! V duchu jsem se zapřisáhl, že psycholožku si už nikdy nepustím do domu. Ale v tu chvíli jsem si to poprvé uvědomil.
Když odejde, už nikdy ji neuvidím. Nebudu ji mít jak kontaktovat, protože na ni nemám ani číslo. A vlastně jediné, co o ní vím, je křestní jméno. Nádherné jméno.
Ze zasnění mě vytrhl cinkot rozbíjeného porcelánu. Tlumeně jsem zaklel a vyrazil z ložnice, kde jsem byl ukrytý, přímo do kuchyně.
"Camillo!" vykřikl jsem. Malá stála kus od linky, před ní na zemi byla hromada bílých střepů.
"Promiň, tati," kníkla. "Já-já nechtěla! Ten talíř mi vyklouznul z ruky!"
"Pojď sem," zvedl jsem ji do náruče. "Já se jen leknul, že se ti něco stalo. Proto jsem teď křičel."
"Táta má o tebe strach," usmála se na ni Milla.
"Odnesu ji do obýváku a uklidním tady," slíbil jsem jí, sevřel Cami a na zem ji postavil až ve vedlejším pokoji.
"Zlobíš se?" kuňkla.
"Je to jen talíř," pohladil jsem ji po vlasech. "Přece se na tebe nebudu zlobit kvůli jednomu talíři, princezno! Zvlášť když ses mohla pořezat."
"Chtěla jsem jen prostřít stůl," zahuhňala přes palec, který měla zastrčený v pusince.
"To pořád můžeš," zasmál jsem se a něžně jí stáhl ruku dolů, aby prst pustila. "Já jen vysaju a můžeš jít zase prostírat, sluníčko."
"Jupí!" zajásala.
"Tak čekej tady," posadil jsem ji na pohovku. "Táta jde hledat vysavač."
Jenže když jsem vešel do kuchyně, střepy už byly pryč. Jako by na dlaždicích ani nikdy žádné nebyly.
"Kdybych měla čekat, až se vykecáš se svojí dcerou, tak se tady ten talíř zatím rozloží na prach," oznámila mi Milla.
"Neslyšel jsem vysavač." Zmateně jsem se podrbal na hlavě. Jak ta holka tohle dělá...
"Zametla jsem," pronesla nevinně. "Víš, to se vezme lopatka a smetáček-"
"Já mám lopatku a smetáček?" přerušil jsem ji šokovaně.
"Nejspíš to pro tebe je docela překvapení, ale máš," ušklíbla se.
"Kde?"
"Ve skříňce, kde máš schovanej odpadkovej koš. A neodvažuj se divit tomu, že máš odpadkovej koš!"
"Já mám odpadkovej koš?" podivil jsem se ochotně.
"Blbče!" křikla. Vzápětí mi na hlavě přistál kus mokrého hadru, kterým se Milla chvíli předtím snažila vydrhnout kuchyňskou linku. To dalo hodně práce, protože pokud šlo o kuchyni, zrovna pořádný jsem nebyl.
Obratem jsem jí hadr vrátil, načež jsem se sehnul, abych nakoukl k odpadkovému koši. To, že mám smetáček a lopatku, byl pro mě opravdu šok. Dobrá, ne až tak veliký, tušil jsem, že něco podobného mám, ale stejně... Ano, tento jednoduchý úklidový nástroj ve skříňce skutečně byl. A byl růžový.
"No fíha," okomentoval jsem to.
"Potřebuješ tu ženskou ruku," povzdychla si.
"A ty se nabízíš?" zadíval jsem se na ni.
"Šílíš? Bejt s tebou pořád a starat se ti o byt? A pečovat o tvý dítě? Nezbláznil ses trošku? Vždyť se známe teprve od včerejšího večera! Vždyť to není ani den!"
"Millo..."
"Nepřemlouvej mě!"
"Já si dělal legraci..."
Myslel jsem, že ten den už mě nic nemůže rozházet. Milla mě zřejmě po psychické stránce zcela rozebrala a pak už mě jen navigovala a řídila tak, abych se změnil a odstranil své nedostatky. A to během jednoho jediného odpoledne! V duchu jsem se zapřisáhl, že psycholožku si už nikdy nepustím do domu. Ale v tu chvíli jsem si to poprvé uvědomil.
Když odejde, už nikdy ji neuvidím. Nebudu ji mít jak kontaktovat, protože na ni nemám ani číslo. A vlastně jediné, co o ní vím, je křestní jméno. Nádherné jméno.
Ze zasnění mě vytrhl cinkot rozbíjeného porcelánu. Tlumeně jsem zaklel a vyrazil z ložnice, kde jsem byl ukrytý, přímo do kuchyně.
"Camillo!" vykřikl jsem. Malá stála kus od linky, před ní na zemi byla hromada bílých střepů.
"Promiň, tati," kníkla. "Já-já nechtěla! Ten talíř mi vyklouznul z ruky!"
"Pojď sem," zvedl jsem ji do náruče. "Já se jen leknul, že se ti něco stalo. Proto jsem teď křičel."
"Táta má o tebe strach," usmála se na ni Milla.
"Odnesu ji do obýváku a uklidním tady," slíbil jsem jí, sevřel Cami a na zem ji postavil až ve vedlejším pokoji.
"Zlobíš se?" kuňkla.
"Je to jen talíř," pohladil jsem ji po vlasech. "Přece se na tebe nebudu zlobit kvůli jednomu talíři, princezno! Zvlášť když ses mohla pořezat."
"Chtěla jsem jen prostřít stůl," zahuhňala přes palec, který měla zastrčený v pusince.
"To pořád můžeš," zasmál jsem se a něžně jí stáhl ruku dolů, aby prst pustila. "Já jen vysaju a můžeš jít zase prostírat, sluníčko."
"Jupí!" zajásala.
"Tak čekej tady," posadil jsem ji na pohovku. "Táta jde hledat vysavač."
Jenže když jsem vešel do kuchyně, střepy už byly pryč. Jako by na dlaždicích ani nikdy žádné nebyly.
"Kdybych měla čekat, až se vykecáš se svojí dcerou, tak se tady ten talíř zatím rozloží na prach," oznámila mi Milla.
"Neslyšel jsem vysavač." Zmateně jsem se podrbal na hlavě. Jak ta holka tohle dělá...
"Zametla jsem," pronesla nevinně. "Víš, to se vezme lopatka a smetáček-"
"Já mám lopatku a smetáček?" přerušil jsem ji šokovaně.
"Nejspíš to pro tebe je docela překvapení, ale máš," ušklíbla se.
"Kde?"
"Ve skříňce, kde máš schovanej odpadkovej koš. A neodvažuj se divit tomu, že máš odpadkovej koš!"
"Já mám odpadkovej koš?" podivil jsem se ochotně.
"Blbče!" křikla. Vzápětí mi na hlavě přistál kus mokrého hadru, kterým se Milla chvíli předtím snažila vydrhnout kuchyňskou linku. To dalo hodně práce, protože pokud šlo o kuchyni, zrovna pořádný jsem nebyl.
Obratem jsem jí hadr vrátil, načež jsem se sehnul, abych nakoukl k odpadkovému koši. To, že mám smetáček a lopatku, byl pro mě opravdu šok. Dobrá, ne až tak veliký, tušil jsem, že něco podobného mám, ale stejně... Ano, tento jednoduchý úklidový nástroj ve skříňce skutečně byl. A byl růžový.
"No fíha," okomentoval jsem to.
"Potřebuješ tu ženskou ruku," povzdychla si.
"A ty se nabízíš?" zadíval jsem se na ni.
"Šílíš? Bejt s tebou pořád a starat se ti o byt? A pečovat o tvý dítě? Nezbláznil ses trošku? Vždyť se známe teprve od včerejšího večera! Vždyť to není ani den!"
"Millo..."
"Nepřemlouvej mě!"
"Já si dělal legraci..."
Žádné komentáře:
Okomentovat