Díkybohu,
nic se jí nestalo. I když ten stolek shodila skoro přímo na sebe, sklo
ji ani neřízlo. Kůži neporušil jediný střep. Ale jak mě vyděsila...
Chvíli jsem vážně myslel, že se mi plní noční můry. Zvlášť ta, co se mi zdála předchozí noci. Držím v náručí svoji maličkou, celou zbrocenou krví... Ale to se teď nestalo. Přesto jsem se v duchu rozhodl, že odstraním všechny skleněné věci, které nejsou nezbytně nutné pro chod domácnosti. Bez skleniček se neobejdu. I když nejspíš i ty by se daly nahradit umělohmotnými kelímky. A ty by se navíc ani nemusely umývat. A talíře se dají koupit plastové nebo papírové...
"Tatí?" řekla chraptivě Cami.
"Ano, princezničko?" zadíval jsem se na ni.
Leželi jsme na pohovce, přímo před rozbitým stolkem. Uběhla už dobrá hodina od té nehody a my se ještě ani nepohnuli. Moje ruce byly pevně obtočeny kolem jejího malého tělíčka a její ruce objímaly můj hrudník. Uvědomovala si to. Byla tak chytrá. Věděla, co se jí mohlo stát.
"Pojedeme k babičce?" zeptala se tiše.
"Chceš?" pohladil jsem ji po tvářičce.
Kývla. "A taky musíme koupit novej stolek. Dřevěnej."
"Koupíme," slíbil jsem. "Pojď, rozpletu ti copánky a vypravíme se.
"Jak se dostaneme přes střepy?" Jeden jediný plachý pohled, který vrhla na podlahu, mi naznačil, že o tomhle by Milla nemohla mluvit jinak než jako o traumatu.
"Přenesu tě," mrkl jsem.
"Ne! Vždyť se pořežeš!" vyjekla a přitiskla se ke mně ještě pevněji. Pokud to vůbec bylo možné.
"Ale nepořežu." Pokusil jsem se sundat ze sebe její ruce. Pustila mě!
"Pořežeš!" hádala se. "Zarazíš si ty hnusný věci do nohou a poteče ti krev a vykrvácíš, protože já tu krev neumím zastavit, protože jsem moc malá!"
"Camillo Mikkonenová!" zavrčel jsem, odtrhl ji od sebe a prudce s ní zatřásl. No, nebyla to nejlepší výchovná metoda, ale na to, abych ji vzpamatoval, by to mohlo stačit.
"Pořežeš se!" vzlykla.
"Ne, přísahám, že ne!" ujistil jsem ji. "Podívej, za gaučem mám boty, obuju si je a tak se nepořežu, ano?"
"A-ano," vykoktala.
"Tak pojď. Vezmu tě do pokoje," zavele jsem a natáhl se vedle pohovky. Odborná pomoc, prolétlo mi hlavou. Poprvý v životě uznávám, že i dítě potřebuje cvokaře. Proč jen tu nemůže být Milla...
Chvíli jsem vážně myslel, že se mi plní noční můry. Zvlášť ta, co se mi zdála předchozí noci. Držím v náručí svoji maličkou, celou zbrocenou krví... Ale to se teď nestalo. Přesto jsem se v duchu rozhodl, že odstraním všechny skleněné věci, které nejsou nezbytně nutné pro chod domácnosti. Bez skleniček se neobejdu. I když nejspíš i ty by se daly nahradit umělohmotnými kelímky. A ty by se navíc ani nemusely umývat. A talíře se dají koupit plastové nebo papírové...
"Tatí?" řekla chraptivě Cami.
"Ano, princezničko?" zadíval jsem se na ni.
Leželi jsme na pohovce, přímo před rozbitým stolkem. Uběhla už dobrá hodina od té nehody a my se ještě ani nepohnuli. Moje ruce byly pevně obtočeny kolem jejího malého tělíčka a její ruce objímaly můj hrudník. Uvědomovala si to. Byla tak chytrá. Věděla, co se jí mohlo stát.
"Pojedeme k babičce?" zeptala se tiše.
"Chceš?" pohladil jsem ji po tvářičce.
Kývla. "A taky musíme koupit novej stolek. Dřevěnej."
"Koupíme," slíbil jsem. "Pojď, rozpletu ti copánky a vypravíme se.
"Jak se dostaneme přes střepy?" Jeden jediný plachý pohled, který vrhla na podlahu, mi naznačil, že o tomhle by Milla nemohla mluvit jinak než jako o traumatu.
"Přenesu tě," mrkl jsem.
"Ne! Vždyť se pořežeš!" vyjekla a přitiskla se ke mně ještě pevněji. Pokud to vůbec bylo možné.
"Ale nepořežu." Pokusil jsem se sundat ze sebe její ruce. Pustila mě!
"Pořežeš!" hádala se. "Zarazíš si ty hnusný věci do nohou a poteče ti krev a vykrvácíš, protože já tu krev neumím zastavit, protože jsem moc malá!"
"Camillo Mikkonenová!" zavrčel jsem, odtrhl ji od sebe a prudce s ní zatřásl. No, nebyla to nejlepší výchovná metoda, ale na to, abych ji vzpamatoval, by to mohlo stačit.
"Pořežeš se!" vzlykla.
"Ne, přísahám, že ne!" ujistil jsem ji. "Podívej, za gaučem mám boty, obuju si je a tak se nepořežu, ano?"
"A-ano," vykoktala.
"Tak pojď. Vezmu tě do pokoje," zavele jsem a natáhl se vedle pohovky. Odborná pomoc, prolétlo mi hlavou. Poprvý v životě uznávám, že i dítě potřebuje cvokaře. Proč jen tu nemůže být Milla...
Žádné komentáře:
Okomentovat