Dobře,
myslel jsem, že by se z toho mohla třeba dostat sama. Že to nepůjde mi
došlo ve chvíli, kdy jsem si obul první domácí botu bez toho, abych do
ní předem nahlédl. Do nohy se mi zabodl obrovský střep, ale i s tím jsem
s malou v náručí překulhal do kuchyně. Až tam jsem se sesul do židle.
Poznala, že něco není v pořádku. Ptala se, proč jsem tak bledý. A určitě jí to došlo, když jsem ji poslal pro domácí lékárničku. Střep jsem z nohy vytáhl dřív, než se stihla vrátit. Málem jsem u toho omdlel. Hlavní je, že to neviděla. I to zkrvavené chodidlo jsem se před ní snažil schovat, ale ona pořád tak zoufale zírala, jako by za to snad mohla. Nebylo to nic vážného. Jen trošku rozříznuté kůže. Vždyť já skoro ani nekulhal.
Ale jak tohle vysvětlit dítěti? Nebyla schopná pochopit, že nehody jako tahle se prostě stávají. Na návštěvě u babičky byla zamlklá. Nebavila se. Mámě nedalo moc práce vytáhnout ze mě, co se stalo. Ani ona s Camillou nic nezmohla. Malá neustále opakovala, že to ona rozbila stůl, tak je to její vina. Stokrát jsem jí mohl opakovat, že za tohle může jen a jen moje osobní blbost, ale...
Tři noci po sobě se s křikem budila. První noc mě to vyděsilo. Ale špatné sny u dětí je nejlepší zahnat tím, že je tatínek obejme. Tu první noc jsem strávil v její postýlce, abych se ráno rozhodl, že je načase koupit nějakou lepší. Tak rozlámaný jsem nebyl ani po noci v tourbuse. A to bylo co říct. Další noci byla v mojí ložnici, což ale nic nezměnilo na tom, že se probouzela s pláčem a celá zpocená. Každé ráno jsem do špinavého prádla házel její další mokré pyžámko.
Ne, tak to dál nešlo. Měl jsem jediné štěstí, že Natalia byla na dovolené s novým přítelem. A nevolala. I když by stejně zaručeně nepoznala, že její dceři něco je. Ale já viděl, jak se moje holčička trápí. Nechtěla si hrát, nechodila do obýváku, ztratila zájem o pohádky. Těch pár dní jsem ji nemohl posílat do školy.
Naprosto mě to ničilo. Já chtěl hrát přítele pro panenky a ona mě odbývala s tím, že je to pro děti. Ani mazlit se se mnou nechtěla...
Ano, udělal jsem to, o čem jsem myslel, že udělat nikdy nebudu muset. Našel jsem pro ni nejlepší dětskou psycholožku ve městě. Jenže se o tom nikdo nesměl dozvědět. To by byly titulky. Dcera Sira Christuse - malý šílenec? Ona nebyla žádný blázen! Byla zmatená. Moc toho chápala, ale byla na to moc malá. Neměla znát tolik věcí. Taky mě hodně změnilo, když táta umřel, ale já... já neumíral.
Pořád si pamatuju ten den, kdy jsem přišel ze školy, brácha už byl ze školky doma a máma si nás oba posadila ke kuchyňskému stolu, každému dala obrovský hrnek horké čokolády (kterou jsme obvykle mohli v takovém množství pít jen v neděli) a řekla, že táta už nikdy nepřijde. Že se mu zastavilo srdíčko.
Matti nechápal. Ještě spoustu dní se ptal, kdy se vrátí táta. Byly mu čtyři. Nevěděl, co je o smrt. Já tomu ale rozuměl. Už nikdy ho neuvidím. Můj největší idol odešel, aniž bych mu stihl říct, jak moc ho mám rád. Děti tohle neříkají. Jen moje dcera si zvykla dávat mi najevo své city i slovně. Miloval jsem ji, jak já ji zbožňoval.
Třeba kdybych jí dal hrnek horké čokolády...
Poznala, že něco není v pořádku. Ptala se, proč jsem tak bledý. A určitě jí to došlo, když jsem ji poslal pro domácí lékárničku. Střep jsem z nohy vytáhl dřív, než se stihla vrátit. Málem jsem u toho omdlel. Hlavní je, že to neviděla. I to zkrvavené chodidlo jsem se před ní snažil schovat, ale ona pořád tak zoufale zírala, jako by za to snad mohla. Nebylo to nic vážného. Jen trošku rozříznuté kůže. Vždyť já skoro ani nekulhal.
Ale jak tohle vysvětlit dítěti? Nebyla schopná pochopit, že nehody jako tahle se prostě stávají. Na návštěvě u babičky byla zamlklá. Nebavila se. Mámě nedalo moc práce vytáhnout ze mě, co se stalo. Ani ona s Camillou nic nezmohla. Malá neustále opakovala, že to ona rozbila stůl, tak je to její vina. Stokrát jsem jí mohl opakovat, že za tohle může jen a jen moje osobní blbost, ale...
Tři noci po sobě se s křikem budila. První noc mě to vyděsilo. Ale špatné sny u dětí je nejlepší zahnat tím, že je tatínek obejme. Tu první noc jsem strávil v její postýlce, abych se ráno rozhodl, že je načase koupit nějakou lepší. Tak rozlámaný jsem nebyl ani po noci v tourbuse. A to bylo co říct. Další noci byla v mojí ložnici, což ale nic nezměnilo na tom, že se probouzela s pláčem a celá zpocená. Každé ráno jsem do špinavého prádla házel její další mokré pyžámko.
Ne, tak to dál nešlo. Měl jsem jediné štěstí, že Natalia byla na dovolené s novým přítelem. A nevolala. I když by stejně zaručeně nepoznala, že její dceři něco je. Ale já viděl, jak se moje holčička trápí. Nechtěla si hrát, nechodila do obýváku, ztratila zájem o pohádky. Těch pár dní jsem ji nemohl posílat do školy.
Naprosto mě to ničilo. Já chtěl hrát přítele pro panenky a ona mě odbývala s tím, že je to pro děti. Ani mazlit se se mnou nechtěla...
Ano, udělal jsem to, o čem jsem myslel, že udělat nikdy nebudu muset. Našel jsem pro ni nejlepší dětskou psycholožku ve městě. Jenže se o tom nikdo nesměl dozvědět. To by byly titulky. Dcera Sira Christuse - malý šílenec? Ona nebyla žádný blázen! Byla zmatená. Moc toho chápala, ale byla na to moc malá. Neměla znát tolik věcí. Taky mě hodně změnilo, když táta umřel, ale já... já neumíral.
Pořád si pamatuju ten den, kdy jsem přišel ze školy, brácha už byl ze školky doma a máma si nás oba posadila ke kuchyňskému stolu, každému dala obrovský hrnek horké čokolády (kterou jsme obvykle mohli v takovém množství pít jen v neděli) a řekla, že táta už nikdy nepřijde. Že se mu zastavilo srdíčko.
Matti nechápal. Ještě spoustu dní se ptal, kdy se vrátí táta. Byly mu čtyři. Nevěděl, co je o smrt. Já tomu ale rozuměl. Už nikdy ho neuvidím. Můj největší idol odešel, aniž bych mu stihl říct, jak moc ho mám rád. Děti tohle neříkají. Jen moje dcera si zvykla dávat mi najevo své city i slovně. Miloval jsem ji, jak já ji zbožňoval.
Třeba kdybych jí dal hrnek horké čokolády...
Žádné komentáře:
Okomentovat