Sir Christus, jméno mé. Kytarista Negative.
Vždycky jsem si hrál na tvrdého kluka, kterého jen tak něco nezlomí. Vždycky. Ať už se stalo cokoliv, já na povrchu zůstával stejný. Za každých okolností. Jen pár lidí mělo tu čest (ano, čest) vidět mě slabého a zlomeného. Skoro nikdo ještě neviděl mé slzy. Neplakal jsem v přítomnosti jiných lidí. Všichni si mysleli, že se mě nic nemůže dotknout. Až donedávna. Do toho prokletého koncertu.
Ta písnička. Jeden pitomý song. Jonne ho napsal, když mu holka dala kopačky. Navíc tou dobou prej myslel na mě a moji rodinnou situaci. Nebo spíš můj osobní život, kterej se celej skládal ze záležitostí na jednu noc. Ještě mi to musel připomínat. Blondýna jedna pitomá...
Song for the Broken - Hearted. Tak to pojmenoval. Tohle bylo poprvé, co jsme právě tuhle skladbu z novýho alba hráli naživo.
Emoce. Moje hlava jimi byla přeplněná. Jo, ten hajzlík měl pravdu. Byl jsem bez ženský a přitom jsem zoufale potřeboval i něco jinýho než jenom sex. Něco, co jsem ještě v životě necítil. Tedy ne k ženě. K dospělé ženě. To něco byla láska.
Camilla, tak se jmenovala moje jediná žena. Bylo jí šest let. Moje dcera. Miloval jsem ji. Právě ona mi teď, když Jonne ječel něco o tom, že nikdo nemůže žít se zlomeným srdcem, přišla na mysl. Jediná osůbka, která mě v nejhorších chvílích života držela nad vodou. Jenže moje nejhorší chvíle života s ní přímo souvisely.
Vzpomněl jsem si, jak jsem ji poprvé držel v náručí. Byla tak droboučká. A měla za sebou teprve hodinu života. Moje dcerunka. Holčička. Její kůže byla pomačkaná a červená, přesto jsem tu malou miloval. Ne, láska na první pohled to nebyla. Ta holka mi byla jen... sympatická.
Náš vztah se vyvíjel postupně. Snažil jsem se bránit tomu protivnému pocitu, co mě nutil dělat si starosti, když jsem o ní pár hodin neměl zprávy, aby ovládal mé tělo.
Svůj boj jsem prohrál přesně v okamžiku, kdy mi ve svých jedenácti měsících řekla 'táta'. Bylo to vůbec první slovo, které opustilo její nádhernou pusinku. Tehdy jsem plakal štěstím...
...a teď zase smutkem a beznadějí. Jonneho hlas pokračoval ve své trýznivé písni, dál týral mou duši, zatímco já se vzpíral slzám, které se mi draly do očí. Marně. Cítil jsem pohledy prvních dívek v předních řadách, které si všimly, jak se mi na tváři tvoří linka, malovaná slzou, která s sebou ve chvíli, kdy opustila mé oko, vzala trochu černé tužky na oči. Kdybych nebyl tak marnotratný, nikdo teď nemusel nic poznat. Ale to jsem prostě já.
První Camilliny krůčky. Další slza kane po tváři. Pocit, který jsem zažil, když mi loni řekla, že se chce naučit hrát na kytaru. Další slza. A když jsem jí poprvé slyšel zahrát čistý akord, tak krásně zatleskala těma svýma dětskýma ručkama...
Jonne dozpíval, já dohrál. Zadní řady šílely, ale ta část publika v mé blízkosti skoro ani nedýchala. Napětí bylo přímo hmatatelné. Kouzlo pominulo. Neotřel jsem si mokré tváře. Ty šedé šmouhy mi na tváři zůstanou, já to tak chci.
"Jsi v pořádku?" otočil se na mě Jonne. Věděl jsem, že by mě nejradši objal, aby mě utěšil, ale nešlo to. Nikdy na pódiu neprojevovat opravdové city. "Chrisi, můžeš hrát dál?"
Usmál jsem se a lehce kývl.
"Fajn," naznačily Jonneho rty. Pak se jeho oči náhle zaleskly a já ucítil rychlý, krátký polibek.
"Díky," zašeptal jsem. Přes řev publika mě nemohl slyšet, ale pochopil. Spiklenecky mrkl a otočil se zpět k našemu obecenstvu.
"Fajn, lidi! Jste skvělí!" zařval do mikrofonu. "Naše další písnička se jmenuje-"
Vždycky jsem si hrál na tvrdého kluka, kterého jen tak něco nezlomí. Vždycky. Ať už se stalo cokoliv, já na povrchu zůstával stejný. Za každých okolností. Jen pár lidí mělo tu čest (ano, čest) vidět mě slabého a zlomeného. Skoro nikdo ještě neviděl mé slzy. Neplakal jsem v přítomnosti jiných lidí. Všichni si mysleli, že se mě nic nemůže dotknout. Až donedávna. Do toho prokletého koncertu.
Ta písnička. Jeden pitomý song. Jonne ho napsal, když mu holka dala kopačky. Navíc tou dobou prej myslel na mě a moji rodinnou situaci. Nebo spíš můj osobní život, kterej se celej skládal ze záležitostí na jednu noc. Ještě mi to musel připomínat. Blondýna jedna pitomá...
Song for the Broken - Hearted. Tak to pojmenoval. Tohle bylo poprvé, co jsme právě tuhle skladbu z novýho alba hráli naživo.
Emoce. Moje hlava jimi byla přeplněná. Jo, ten hajzlík měl pravdu. Byl jsem bez ženský a přitom jsem zoufale potřeboval i něco jinýho než jenom sex. Něco, co jsem ještě v životě necítil. Tedy ne k ženě. K dospělé ženě. To něco byla láska.
Camilla, tak se jmenovala moje jediná žena. Bylo jí šest let. Moje dcera. Miloval jsem ji. Právě ona mi teď, když Jonne ječel něco o tom, že nikdo nemůže žít se zlomeným srdcem, přišla na mysl. Jediná osůbka, která mě v nejhorších chvílích života držela nad vodou. Jenže moje nejhorší chvíle života s ní přímo souvisely.
Vzpomněl jsem si, jak jsem ji poprvé držel v náručí. Byla tak droboučká. A měla za sebou teprve hodinu života. Moje dcerunka. Holčička. Její kůže byla pomačkaná a červená, přesto jsem tu malou miloval. Ne, láska na první pohled to nebyla. Ta holka mi byla jen... sympatická.
Náš vztah se vyvíjel postupně. Snažil jsem se bránit tomu protivnému pocitu, co mě nutil dělat si starosti, když jsem o ní pár hodin neměl zprávy, aby ovládal mé tělo.
Svůj boj jsem prohrál přesně v okamžiku, kdy mi ve svých jedenácti měsících řekla 'táta'. Bylo to vůbec první slovo, které opustilo její nádhernou pusinku. Tehdy jsem plakal štěstím...
...a teď zase smutkem a beznadějí. Jonneho hlas pokračoval ve své trýznivé písni, dál týral mou duši, zatímco já se vzpíral slzám, které se mi draly do očí. Marně. Cítil jsem pohledy prvních dívek v předních řadách, které si všimly, jak se mi na tváři tvoří linka, malovaná slzou, která s sebou ve chvíli, kdy opustila mé oko, vzala trochu černé tužky na oči. Kdybych nebyl tak marnotratný, nikdo teď nemusel nic poznat. Ale to jsem prostě já.
První Camilliny krůčky. Další slza kane po tváři. Pocit, který jsem zažil, když mi loni řekla, že se chce naučit hrát na kytaru. Další slza. A když jsem jí poprvé slyšel zahrát čistý akord, tak krásně zatleskala těma svýma dětskýma ručkama...
Jonne dozpíval, já dohrál. Zadní řady šílely, ale ta část publika v mé blízkosti skoro ani nedýchala. Napětí bylo přímo hmatatelné. Kouzlo pominulo. Neotřel jsem si mokré tváře. Ty šedé šmouhy mi na tváři zůstanou, já to tak chci.
"Jsi v pořádku?" otočil se na mě Jonne. Věděl jsem, že by mě nejradši objal, aby mě utěšil, ale nešlo to. Nikdy na pódiu neprojevovat opravdové city. "Chrisi, můžeš hrát dál?"
Usmál jsem se a lehce kývl.
"Fajn," naznačily Jonneho rty. Pak se jeho oči náhle zaleskly a já ucítil rychlý, krátký polibek.
"Díky," zašeptal jsem. Přes řev publika mě nemohl slyšet, ale pochopil. Spiklenecky mrkl a otočil se zpět k našemu obecenstvu.
"Fajn, lidi! Jste skvělí!" zařval do mikrofonu. "Naše další písnička se jmenuje-"
Žádné komentáře:
Okomentovat