Zapnul
jsem zip svého pouzdra na kytaru. Úklid byl hotov. Slastně jsem se
napřímil a pořádně se prohnul dozadu. Já tyhle 'drobné úklidové práce'
po koncertech vyloženě nenáviděl. Jediné jejich plus bylo, že zkracovaly
čekání na to, až bude konečně volná sprcha v šatně. No, teď už jsem byl
hezky čistý, pot jsem si z těla spláchl, doma zbývalo jen umýt vlasy.
Nebyl jsem dnes jediný, kdo nedokázal udržet emoce na uzdě. Jonnemu se to stalo sotva čtvrthodinu po mně. In Memoriam. Další jeho písnička, další 'porozchodovka'. Jenže já se na rozdíl od Jonneho skoro nezhroutil do koutku. On stál na kraji pódia a ramena se mu třásla.
"Citlivko, jdeš se s náma napít?" přerušil mé úvahy Larryho hlas.
"Druhá ubrečená panenka jde," dobíral si mě Antti.
"A Nakki na nás už nedočkavě čeká venku," zakončil Jay, který právě hodil svůj zmuchlaný (a samozřejmě mokrý) ručník do tašky, kam jsem před chvílí uklidil oblečení, ve kterém jsem vystupoval. V duchu jsem si povzdychl nad tím, v jakém stavu asi budou moje nejlepší kalhoty.
"Chrisi?" oslovil mě tiše Jonne.
"Díky, ale myslím, že dneska budu radši sám," zamumlal jsem.
"Dobře, jak myslíš," kývl Antti.
"Klid, brácho," poplácal mě Larry po zádech. "A kdyby sis třeba chtěl promluvit, zavolej."
"Díky," usmál jsem se.
"A pozdravuj Camillu," mrkl Antti.
"Jasně. Hned zítra, až ji budu vyzvedávat od maminky," slíbil jsem.
"Pozdravuj ji od nás všech," požádal Jonne.
"Jo, a... tady..." Jay zaváhal, ale nakonec mi podal malého plyšáka. Drobnou, šedou kočku. "Přiletělo mi to za bicí. Má ráda kočky, tak jsem ji vzal..."
"Cami bude ráda," usmál jsem se. "Už jí dneska nesu jednoho lvíčka."
"A opravdu s námi nejdeš?" zeptal se ještě Larry.
"Jen si sám zajdu na skleničku," zavrtěl jsem hlavou. "Ale stejně díky za pozvání. Užijte si, ochmelkové."
"Měj se," šťouchl do mě přátelsky Jonne.
Otočili se k odchodu. V okamžiku, kdy se otevíraly dveře šatny, jsem zaslechl Nakkiho rozčilené výkřiky. Sám pro sebe jsem se ušklíbl. Jen co nebudou v dohledu, vypadnu taky...
Nebyl jsem dnes jediný, kdo nedokázal udržet emoce na uzdě. Jonnemu se to stalo sotva čtvrthodinu po mně. In Memoriam. Další jeho písnička, další 'porozchodovka'. Jenže já se na rozdíl od Jonneho skoro nezhroutil do koutku. On stál na kraji pódia a ramena se mu třásla.
"Citlivko, jdeš se s náma napít?" přerušil mé úvahy Larryho hlas.
"Druhá ubrečená panenka jde," dobíral si mě Antti.
"A Nakki na nás už nedočkavě čeká venku," zakončil Jay, který právě hodil svůj zmuchlaný (a samozřejmě mokrý) ručník do tašky, kam jsem před chvílí uklidil oblečení, ve kterém jsem vystupoval. V duchu jsem si povzdychl nad tím, v jakém stavu asi budou moje nejlepší kalhoty.
"Chrisi?" oslovil mě tiše Jonne.
"Díky, ale myslím, že dneska budu radši sám," zamumlal jsem.
"Dobře, jak myslíš," kývl Antti.
"Klid, brácho," poplácal mě Larry po zádech. "A kdyby sis třeba chtěl promluvit, zavolej."
"Díky," usmál jsem se.
"A pozdravuj Camillu," mrkl Antti.
"Jasně. Hned zítra, až ji budu vyzvedávat od maminky," slíbil jsem.
"Pozdravuj ji od nás všech," požádal Jonne.
"Jo, a... tady..." Jay zaváhal, ale nakonec mi podal malého plyšáka. Drobnou, šedou kočku. "Přiletělo mi to za bicí. Má ráda kočky, tak jsem ji vzal..."
"Cami bude ráda," usmál jsem se. "Už jí dneska nesu jednoho lvíčka."
"A opravdu s námi nejdeš?" zeptal se ještě Larry.
"Jen si sám zajdu na skleničku," zavrtěl jsem hlavou. "Ale stejně díky za pozvání. Užijte si, ochmelkové."
"Měj se," šťouchl do mě přátelsky Jonne.
Otočili se k odchodu. V okamžiku, kdy se otevíraly dveře šatny, jsem zaslechl Nakkiho rozčilené výkřiky. Sám pro sebe jsem se ušklíbl. Jen co nebudou v dohledu, vypadnu taky...
Žádné komentáře:
Okomentovat