"Jednu whisky. Pořádnou, prosím."
Otočil jsem se od pultu a čekal, až barman splní mé přání. Očima jsem zběžně přelétl osazenstvo podniku. Tři zamilované páry. Dvě šlapky, které čekaly na vhodného klienta. Pět zoufalců, kteří se zřejmě pokoušeli upít k smrti. A to jsem nepočítal sebe. Pár obyčejných schůzek a přátelských posezení. A jedna dívka, kterou jsem jako šlapku v žádném případě označit nemohl, i když seděla sama.
Neměla minisukni, právě naopak. Její sukně sahala až ke kotníkům. Byla černá. A taky černé tričko s nějakými růžovými kamínky. A co bylo nejlepší, seděla přímo na vedlejší barové stoličce, takže jsem mohl pohodlně sedět u pultu a usrkávat svoji whisky, aniž bych z té krasotinky spustil oči.
Viděl jsem ji jen z profilu. Byla vysoká. Maličko baculatější. Vlastně ne, tomu se říká ženské tvary. Žádnou takovou jsem dlouho pořádně neviděl. Ten rozkošný nosík... Její oči jsem nezahlédl. Zčásti proto, že je zakrývaly černé vlasy, dlouhé zhruba po ramena, zčásti mi v pohledu na ně bránily extravagantní růžové brýle. Ale, jako bych ji už někdy viděl, uvědomil jsem si, že její kukadla nemůžou být jiná než zelenomodrá.
Dopil jsem svou sklenici a ihned si objednal druhou. Jenže v duchu jsem si slíbil, že tahle už bude poslední. Protože pak už budu odcházet s tou dívkou, co právě roztržitě usrkává nějaký hodně barevný koktejl. Nesnáším koktejly. Asi to bude chtít větrové bonbony. Pro ni i pro mě. Kriste, už zase to dělám. Zase plánuju, jak sbalím nejbližší kočku. A co když se nedá? Ale proč by se vlastně nedala...
Lehce jsem zakroužil tekutinou ve své sklence. Kostka ledu jasně cinkla o stěnu. Ten zvuk jako by dívku vytrhl z nějakého hlubokého zamyšlení. Trhla sebou a prudce se na mě otočila.
"Co tak koukáš?!" obořila se na mě.
"Koukání na hezký holky je snad zakázaný?" usmál jsem se. Pohledem jsem se vpíjel hluboko do jejích očí. Ano, oční kontakt udržovat od samého začátku. A měl jsem pravdu. Zelenomodré.
"Pokoušíš se mě sbalit?" pozvedla jedno pečlivě vytrhané obočí.
"Ne. Proč?" Na okamžik jsem se zadíval jinam, pak obrátil zrak zpět na ni. Pořád na mě zírala.
"Myslíš, že na tyhle svý laciný triky ulovíš holku?" ušklíbla se.
"Ano, myslím," přikývl jsem vážně. Běžná reakce. Stejně jako to, jak upřeně teď sledovala svůj koktejl a jak očividně mě ignorovala.
"Fajn, zeptám se jinak," otočila se zpět ke mně. "Myslíš, že ulovíš TUHLE holku?" ukázala na sebe.
"Ano, myslím," zopakoval jsem s úsměvem.
"Děláš si legraci?" vyjela. "Čekáš, že přijdeš, usměješ se, párkrát svůdně zamrkáš, podíváš se mi do očí a pak už si mě jen odneseš do svý postele?!"
"Upřímně řečeno očekávám, že tam dojdeš sama," odpověděl jsem upřímně.
"Tak abys věděl, mám tu schůzku s přítelem, se kterým chodím dva roky!" odsekla, praštila na pult několika bankovkami a zvedla se k odchodu.
"Jedenáct je poněkud zvláštní doba na rande," zavolal jsem za ní mírně. Jak jsem čekal, zastavila se. "No jo, chápu ho. Po dvou letech je těžký říct přítelkyni, že je konec!"
Obrátila se, přišla ke mně a zadívala se mi do očí. "Ty... ty... arogantní... pitomej..." cedila skrze pevně zaťaté zuby.
"Úsměv. Takhle ti to nesluší," mrkl jsem a dopil svou druhou whisky. "Jestli máš zájem, ve svým bytě ti ukážu, jak získat mnohem příjemnější výraz..."
"Jsi neuvěřitelnej!" štěkla.
"To si povíme později." Ústy jsem naznačil polibek. Díky Bohu, že dnešní koncert byl v Tampere a já nebudu muset přetrpět hotelový sex, při kterém se člověk musel více než ovládat. Tahle holka byla MOJE.
Otočil jsem se od pultu a čekal, až barman splní mé přání. Očima jsem zběžně přelétl osazenstvo podniku. Tři zamilované páry. Dvě šlapky, které čekaly na vhodného klienta. Pět zoufalců, kteří se zřejmě pokoušeli upít k smrti. A to jsem nepočítal sebe. Pár obyčejných schůzek a přátelských posezení. A jedna dívka, kterou jsem jako šlapku v žádném případě označit nemohl, i když seděla sama.
Neměla minisukni, právě naopak. Její sukně sahala až ke kotníkům. Byla černá. A taky černé tričko s nějakými růžovými kamínky. A co bylo nejlepší, seděla přímo na vedlejší barové stoličce, takže jsem mohl pohodlně sedět u pultu a usrkávat svoji whisky, aniž bych z té krasotinky spustil oči.
Viděl jsem ji jen z profilu. Byla vysoká. Maličko baculatější. Vlastně ne, tomu se říká ženské tvary. Žádnou takovou jsem dlouho pořádně neviděl. Ten rozkošný nosík... Její oči jsem nezahlédl. Zčásti proto, že je zakrývaly černé vlasy, dlouhé zhruba po ramena, zčásti mi v pohledu na ně bránily extravagantní růžové brýle. Ale, jako bych ji už někdy viděl, uvědomil jsem si, že její kukadla nemůžou být jiná než zelenomodrá.
Dopil jsem svou sklenici a ihned si objednal druhou. Jenže v duchu jsem si slíbil, že tahle už bude poslední. Protože pak už budu odcházet s tou dívkou, co právě roztržitě usrkává nějaký hodně barevný koktejl. Nesnáším koktejly. Asi to bude chtít větrové bonbony. Pro ni i pro mě. Kriste, už zase to dělám. Zase plánuju, jak sbalím nejbližší kočku. A co když se nedá? Ale proč by se vlastně nedala...
Lehce jsem zakroužil tekutinou ve své sklence. Kostka ledu jasně cinkla o stěnu. Ten zvuk jako by dívku vytrhl z nějakého hlubokého zamyšlení. Trhla sebou a prudce se na mě otočila.
"Co tak koukáš?!" obořila se na mě.
"Koukání na hezký holky je snad zakázaný?" usmál jsem se. Pohledem jsem se vpíjel hluboko do jejích očí. Ano, oční kontakt udržovat od samého začátku. A měl jsem pravdu. Zelenomodré.
"Pokoušíš se mě sbalit?" pozvedla jedno pečlivě vytrhané obočí.
"Ne. Proč?" Na okamžik jsem se zadíval jinam, pak obrátil zrak zpět na ni. Pořád na mě zírala.
"Myslíš, že na tyhle svý laciný triky ulovíš holku?" ušklíbla se.
"Ano, myslím," přikývl jsem vážně. Běžná reakce. Stejně jako to, jak upřeně teď sledovala svůj koktejl a jak očividně mě ignorovala.
"Fajn, zeptám se jinak," otočila se zpět ke mně. "Myslíš, že ulovíš TUHLE holku?" ukázala na sebe.
"Ano, myslím," zopakoval jsem s úsměvem.
"Děláš si legraci?" vyjela. "Čekáš, že přijdeš, usměješ se, párkrát svůdně zamrkáš, podíváš se mi do očí a pak už si mě jen odneseš do svý postele?!"
"Upřímně řečeno očekávám, že tam dojdeš sama," odpověděl jsem upřímně.
"Tak abys věděl, mám tu schůzku s přítelem, se kterým chodím dva roky!" odsekla, praštila na pult několika bankovkami a zvedla se k odchodu.
"Jedenáct je poněkud zvláštní doba na rande," zavolal jsem za ní mírně. Jak jsem čekal, zastavila se. "No jo, chápu ho. Po dvou letech je těžký říct přítelkyni, že je konec!"
Obrátila se, přišla ke mně a zadívala se mi do očí. "Ty... ty... arogantní... pitomej..." cedila skrze pevně zaťaté zuby.
"Úsměv. Takhle ti to nesluší," mrkl jsem a dopil svou druhou whisky. "Jestli máš zájem, ve svým bytě ti ukážu, jak získat mnohem příjemnější výraz..."
"Jsi neuvěřitelnej!" štěkla.
"To si povíme později." Ústy jsem naznačil polibek. Díky Bohu, že dnešní koncert byl v Tampere a já nebudu muset přetrpět hotelový sex, při kterém se člověk musel více než ovládat. Tahle holka byla MOJE.
Žádné komentáře:
Okomentovat