No, a je tu konec. Gratuluju všem, co měly ty nervy a s
tím, jak to hážu, to dočetli. Věřte tomu, že kdyby se nedalo nastavit
datum zveřejnění článků (a já neměla nervy na to, abych to nastavila),
tak to hážu minimálně do léta... No nic, dočkali jste se konce. Děkuju
těm pár komentujícím a omlouvám se za nedostatek slashe... Snad se vám i
poslední kapitola bude líbit...
"Už jsem ti dneska řekl, jak moc tě miluju?"
"Naposledy před dvěma minutama."
"Připadám ti s tím otravnej, co?"
"Připadáš mi naprosto sladkej."
"Miluju tě..."
"A najednou to jde, co?"
"Vždyť jsi to sama říkala. Jedno miluju tě prolomilo psychickej blok ve mně, kterej mi bránil, abych to řekl dřív. Nebo tak nějak."
"Páni, Kristíku. Ten táta je ale chytrej, co?"
"Hele, neshazuj mě před tím miminem!"
"To není žádný mimino! Je to tvůj syn!"
"Můj syn. Páni, můj syn..."
Skláním se nad maličkým tvorečkem, zabaleným v modré zavinovačce. Po tváři mi tečou slzy štěstí, které nedokážu při nejlepší vůli zadržet. Mám syna!
"Chrisi, no tak."
"Když já jsem šťastnej."
"A já ne? Podívej se na něj! Podívej se na ty ručičky..."
"Je mi podobnej."
"Vypadá úplně jako ty. Podobnej je slabý slovo. Kopie..."
"Ne, to ne! Podívej, nosánek má po tobě!"
"A rtíky po tobě."
"Camillko, děkuju..."
"To už jsi taky dělal."
"A říkal jsem, že tě miluju?"
"Kristiane!"
"Miluju tě."
"Jukko Mikkonene!"
"Camillo Mikkonenová!"
"Na někoho jsi zapomněl."
"A Kristiane Mikkonene."
Líbám maličkou hlavinku svého syna. Syna... Vzápětí se mé rty tisknou na ústa jeho maminky. Zaklepání. Dveře pokoje se otevírají. Dovnitř vpadá velká voda. Skoro jednáctiletá velká voda.
"Tatí!"
"Cami! Pojď sem! Pojď se podívat na brášku!"
"Teda pokud chceš."
"Mami, ty se ptáš?"
"Pardon, mladá dámo, nechtěla jsem vás urazit..."
"Je nádhernej... Že je nádhernej, tatí?"
"Dokonalej."
Bok po boku dovnitř vchází Camilliny chůvičky. Na krku se jim houpají stříbrné kříže, zavěšené na tenkých proužcích černé kůže. Důkaz jejich lásky. Snubní prstýnky svazku, který jsem jakožto Christus osobně oddával. Na tváři jednoho z nich je vidět stará jizva, připomínka jednoho jejich dřívějšího nesváru. Zbytek odstranila plastická operace.
"Japo! Matti! Tak co, nezlobila?"
"Ale kdepak! Že ne, Japíku?"
"Ani v nejmenším, Mattíku."
"Chcete se taky podívat?"
"Až se vykouká malá. My počkáme."
"Přece máme doma na koukání naši holčičku."
"No jo, ale tohle je kluk!"
"Náš kluk, Kristianku."
"Millo, já tě tak zbožňuju..."
"Miluju tě, Kristianku."
Usmívám se. Usmívám se na svou krásnou dceru, na svoji ženu... a na syna, kterého mi porodila ta, jež mě naučila milovat. A tohle všechno bych neměl, kdybych před více než třemi lety nevyběhl z těch dveří...
"Naposledy před dvěma minutama."
"Připadám ti s tím otravnej, co?"
"Připadáš mi naprosto sladkej."
"Miluju tě..."
"A najednou to jde, co?"
"Vždyť jsi to sama říkala. Jedno miluju tě prolomilo psychickej blok ve mně, kterej mi bránil, abych to řekl dřív. Nebo tak nějak."
"Páni, Kristíku. Ten táta je ale chytrej, co?"
"Hele, neshazuj mě před tím miminem!"
"To není žádný mimino! Je to tvůj syn!"
"Můj syn. Páni, můj syn..."
Skláním se nad maličkým tvorečkem, zabaleným v modré zavinovačce. Po tváři mi tečou slzy štěstí, které nedokážu při nejlepší vůli zadržet. Mám syna!
"Chrisi, no tak."
"Když já jsem šťastnej."
"A já ne? Podívej se na něj! Podívej se na ty ručičky..."
"Je mi podobnej."
"Vypadá úplně jako ty. Podobnej je slabý slovo. Kopie..."
"Ne, to ne! Podívej, nosánek má po tobě!"
"A rtíky po tobě."
"Camillko, děkuju..."
"To už jsi taky dělal."
"A říkal jsem, že tě miluju?"
"Kristiane!"
"Miluju tě."
"Jukko Mikkonene!"
"Camillo Mikkonenová!"
"Na někoho jsi zapomněl."
"A Kristiane Mikkonene."
Líbám maličkou hlavinku svého syna. Syna... Vzápětí se mé rty tisknou na ústa jeho maminky. Zaklepání. Dveře pokoje se otevírají. Dovnitř vpadá velká voda. Skoro jednáctiletá velká voda.
"Tatí!"
"Cami! Pojď sem! Pojď se podívat na brášku!"
"Teda pokud chceš."
"Mami, ty se ptáš?"
"Pardon, mladá dámo, nechtěla jsem vás urazit..."
"Je nádhernej... Že je nádhernej, tatí?"
"Dokonalej."
Bok po boku dovnitř vchází Camilliny chůvičky. Na krku se jim houpají stříbrné kříže, zavěšené na tenkých proužcích černé kůže. Důkaz jejich lásky. Snubní prstýnky svazku, který jsem jakožto Christus osobně oddával. Na tváři jednoho z nich je vidět stará jizva, připomínka jednoho jejich dřívějšího nesváru. Zbytek odstranila plastická operace.
"Japo! Matti! Tak co, nezlobila?"
"Ale kdepak! Že ne, Japíku?"
"Ani v nejmenším, Mattíku."
"Chcete se taky podívat?"
"Až se vykouká malá. My počkáme."
"Přece máme doma na koukání naši holčičku."
"No jo, ale tohle je kluk!"
"Náš kluk, Kristianku."
"Millo, já tě tak zbožňuju..."
"Miluju tě, Kristianku."
Usmívám se. Usmívám se na svou krásnou dceru, na svoji ženu... a na syna, kterého mi porodila ta, jež mě naučila milovat. A tohle všechno bych neměl, kdybych před více než třemi lety nevyběhl z těch dveří...
Žádné komentáře:
Okomentovat