Tiše jsem vešel do svého bytu. Snažil jsem se nedělat hluk. V těch mlčících místnostech přeci nikdo nebyl, nebo ano?
Osprchoval jsem se už v Helsinkách, takže teď jsem mohl jen vklouznout do peřin. Pár kroků do ložnice, převléknout do kalhot na spaní a-
Zalapal jsem po dechu. Až teď jsem si všiml, že na posteli někdo leží. Tenká deka splývala po nádherných ženských křivkách. Ona byla tady!
Lehl jsem si a něžně ji objal. Trhla sebou.
"Christusi!"
"Buď v klidu..." zamumlal jsem konejšivě. "Co tu děláš?"
"Měla jsem ti to říct... promiň..." řekla tiše.
Natáhl jsem se a rozsvítil malou lampičku u postele. "Co se děje?"
"Bejvalej mě dneska vyhodil z našeho bytu."
"Proč?"
"Měla jsem ti to říct, co kdyby sis sem chtěl někoho vzít..."
"Proč tě vyhodil?"
"Vzal by sis sem ženskou a tady já. Určitě by odešla..." mlela si tvrdohlavě svou.
"Millo, nechci si sem brát ženskou! PROČ tě vyhodil?" zopakoval jsem svou otázku.
"Stěhuje si tam svoji novou ženskou," vzdychla. "A co teda ty? Nějaký novinky?"
"Hned," slíbil jsem. Otočil jsem si ji čelem k sobě, abych jí viděl do očí.
"Nešel jsi s klukama pít?" zeptala se. "A kolik vlastně je?"
"Už skoro dvě," pohladil jsem ji po tváři. "Ani klukům se nechtělo jít chlastat. Je to zázrak, ale těch sedm koncertů za sedm dní zmohlo i Anttiho s Nakkim. Šli se rozvalit domů do postelí."
"Banda magorů, to jste," zašklebila se. "A ještě nic nevydržíte..."
"Jestli toho nenecháš, neřeknu ti novinky!" pohrozil jsem.
"Už jsem zti... zticha," dokončila poté, co si důkladně zívla. "Co Jonne a Kukko? To mimčo jim muselo dodat novou sílu."
"Spoustu síly," kývl jsem. "Předtím Jonne uvažoval o rozchodu a teď najednou neuplyne pět minut bez toho, aby buď jí řekl, že ji miluje, nebo nám řekl, že ji miluje..."
"Kolikrát dostal během zpáteční cesty po hlavě něčím velkým a těžkým?"
"Asi pětkrát, protože jsme s tím začali až pár kiláků od Tampere."
"Škoda."
"Velká," souhlasil jsem.
Pak nastala chvilka zamyšleného ticha.
"A co Jack?" zeptala se nakonec Milla. "Hádám, že se objevil."
"Objevil," přisvědčil jsem. "Ale nejen on."
"Kdopak ještě?" pozvedla obočí. "Matti?"
"Matti," kývl jsem.
"Bastard jeden," zavrčela. "Ale dalo se to čekat. Chtěl se usmířit, co? Ale kvůli svému nedostatečnému sebevědomí tam prostě jen tak připochodoval a začal si hrát na machýrka, co?"
"Kde máš věšteckou kouli? Ihned ji sem dej!" přikázal jsem a začal se drze dobývat pod její deku. Rázně mě odstrčila.
"Co ta Mattiho snoubenka?" vyptávala se, jako bych právě nic neudělal. "Co s ní bude teď, když se usmířili?"
"Jak víš, že se usmířili?" vyjekl jsem.
"A není ona čirou náhodou lesbička?" zamyslela se. "Lesbička, Mattiho kamarádka, která se to svým rodičům neodvážila říct. Tak se dohodla s Matthauem, že budou předstírat vztah, ale jednou se spolu vyspali a ona otěhotněla, tak si ji ten blb měl vzít. Ale dneska zůstal v Helsinkách, v posteli svýho Japíčka..."
"Jack už volal, co?" ušklíbl jsem se.
"Tak kdo tu má věšteckou kouli?"
"Ne jednu, ale hned dvě."
"Kristiane..."
Ležel jsem, mé tělo částečně překrývalo její, naše jazyky spolu bojovaly, rty se hladily. Moje ruce bloudily pod jejím tričkem. Tričkem?! Musela tu usnout nechtěně...
"Čekala jsi na mě?" vydechl jsem mezi polibky.
"Věříš si, co?" odpověděla drze.
"Jsi nádherná," zamumlal jsem. "Jsi tak nádherná..."
"Dost!" vykřikla a odtrhla se ode mě.
"Co se děje?" vytřeštil jsem oči.
Vyskočila z postele. "Já musím jít!"
"Co? Camillo!" křikl jsem. Moje slova se odrazila od teď již zavřených dveří ložnice.
Vyrazil jsem do předsíně. Stála tam a soukala se do bundy. Boty už měla na nohou.
"Promiň, Christusi," pronesla tiše, oči upřené do země. "Tohle je špatně. Celý je to špatně. Já chci něco jinýho. Potřebuju někoho, kdo mě bude milovat, nechci vztah jen o sexu!"
"Ale... pro mě jsi důležitá," vypravil jsem ze sebe. "To není jen o sexu!"
"Já se do tebe ale zamilovala!" vzlykla.
"Camillo..." zašeptal jsem a donutil ji, aby se mi podívala do tváře.
"Řekni to," zaškemrala. "Já to vím, ale musím to slyšet."
"Ale já to nedokážu. Neumím to," zavrtěl jsem zoufale hlavou.
"Koukej se na mě!" přikázala a otočila mou tvář zpět k sobě. Teď jsem to byl já, kdo chtěl klopit oči.
"Nemáš brýle," všiml jsem si.
"Nepotřebuju je. Součást image. Chrisi-"
"Nikdy jsem to holce nedokázal říct do očí," zazoufal jsem si. "Já to prostě nedokážu! Miláčku, lásko, tak ti klidně budu říkat pořád, ale nechtěj po mně, abych ze sebe dostal, že tě... že tě..."
"Ty se nesnažíš," popotáhla a z očí se jí vykutálela slza.
"Snažím. Přísahám."
Mozek věděl, co chce říct. Jazyk věděl, jak se má pohnout. Rty věděly, že se mají otevřít a vyslovit těch pár hlásek. Ale já prostě nemohl.
"V tom případě mi odpusť," pronesla chraptivě.
Vytrhla se mi a vyběhla z bytu. Dveře se za ní hlasitě zabouchly. Bylo pro mě nemožné z nich spustit oči. Byly jen dvě možnosti. Mohl jsem zůstat tam a užívat si se svým žalem. Nebo jsem mohl běžet za ní. Cosi v mém mozku konečně zapadlo na to správné místo. Ona je pryč...
Osprchoval jsem se už v Helsinkách, takže teď jsem mohl jen vklouznout do peřin. Pár kroků do ložnice, převléknout do kalhot na spaní a-
Zalapal jsem po dechu. Až teď jsem si všiml, že na posteli někdo leží. Tenká deka splývala po nádherných ženských křivkách. Ona byla tady!
Lehl jsem si a něžně ji objal. Trhla sebou.
"Christusi!"
"Buď v klidu..." zamumlal jsem konejšivě. "Co tu děláš?"
"Měla jsem ti to říct... promiň..." řekla tiše.
Natáhl jsem se a rozsvítil malou lampičku u postele. "Co se děje?"
"Bejvalej mě dneska vyhodil z našeho bytu."
"Proč?"
"Měla jsem ti to říct, co kdyby sis sem chtěl někoho vzít..."
"Proč tě vyhodil?"
"Vzal by sis sem ženskou a tady já. Určitě by odešla..." mlela si tvrdohlavě svou.
"Millo, nechci si sem brát ženskou! PROČ tě vyhodil?" zopakoval jsem svou otázku.
"Stěhuje si tam svoji novou ženskou," vzdychla. "A co teda ty? Nějaký novinky?"
"Hned," slíbil jsem. Otočil jsem si ji čelem k sobě, abych jí viděl do očí.
"Nešel jsi s klukama pít?" zeptala se. "A kolik vlastně je?"
"Už skoro dvě," pohladil jsem ji po tváři. "Ani klukům se nechtělo jít chlastat. Je to zázrak, ale těch sedm koncertů za sedm dní zmohlo i Anttiho s Nakkim. Šli se rozvalit domů do postelí."
"Banda magorů, to jste," zašklebila se. "A ještě nic nevydržíte..."
"Jestli toho nenecháš, neřeknu ti novinky!" pohrozil jsem.
"Už jsem zti... zticha," dokončila poté, co si důkladně zívla. "Co Jonne a Kukko? To mimčo jim muselo dodat novou sílu."
"Spoustu síly," kývl jsem. "Předtím Jonne uvažoval o rozchodu a teď najednou neuplyne pět minut bez toho, aby buď jí řekl, že ji miluje, nebo nám řekl, že ji miluje..."
"Kolikrát dostal během zpáteční cesty po hlavě něčím velkým a těžkým?"
"Asi pětkrát, protože jsme s tím začali až pár kiláků od Tampere."
"Škoda."
"Velká," souhlasil jsem.
Pak nastala chvilka zamyšleného ticha.
"A co Jack?" zeptala se nakonec Milla. "Hádám, že se objevil."
"Objevil," přisvědčil jsem. "Ale nejen on."
"Kdopak ještě?" pozvedla obočí. "Matti?"
"Matti," kývl jsem.
"Bastard jeden," zavrčela. "Ale dalo se to čekat. Chtěl se usmířit, co? Ale kvůli svému nedostatečnému sebevědomí tam prostě jen tak připochodoval a začal si hrát na machýrka, co?"
"Kde máš věšteckou kouli? Ihned ji sem dej!" přikázal jsem a začal se drze dobývat pod její deku. Rázně mě odstrčila.
"Co ta Mattiho snoubenka?" vyptávala se, jako bych právě nic neudělal. "Co s ní bude teď, když se usmířili?"
"Jak víš, že se usmířili?" vyjekl jsem.
"A není ona čirou náhodou lesbička?" zamyslela se. "Lesbička, Mattiho kamarádka, která se to svým rodičům neodvážila říct. Tak se dohodla s Matthauem, že budou předstírat vztah, ale jednou se spolu vyspali a ona otěhotněla, tak si ji ten blb měl vzít. Ale dneska zůstal v Helsinkách, v posteli svýho Japíčka..."
"Jack už volal, co?" ušklíbl jsem se.
"Tak kdo tu má věšteckou kouli?"
"Ne jednu, ale hned dvě."
"Kristiane..."
Ležel jsem, mé tělo částečně překrývalo její, naše jazyky spolu bojovaly, rty se hladily. Moje ruce bloudily pod jejím tričkem. Tričkem?! Musela tu usnout nechtěně...
"Čekala jsi na mě?" vydechl jsem mezi polibky.
"Věříš si, co?" odpověděla drze.
"Jsi nádherná," zamumlal jsem. "Jsi tak nádherná..."
"Dost!" vykřikla a odtrhla se ode mě.
"Co se děje?" vytřeštil jsem oči.
Vyskočila z postele. "Já musím jít!"
"Co? Camillo!" křikl jsem. Moje slova se odrazila od teď již zavřených dveří ložnice.
Vyrazil jsem do předsíně. Stála tam a soukala se do bundy. Boty už měla na nohou.
"Promiň, Christusi," pronesla tiše, oči upřené do země. "Tohle je špatně. Celý je to špatně. Já chci něco jinýho. Potřebuju někoho, kdo mě bude milovat, nechci vztah jen o sexu!"
"Ale... pro mě jsi důležitá," vypravil jsem ze sebe. "To není jen o sexu!"
"Já se do tebe ale zamilovala!" vzlykla.
"Camillo..." zašeptal jsem a donutil ji, aby se mi podívala do tváře.
"Řekni to," zaškemrala. "Já to vím, ale musím to slyšet."
"Ale já to nedokážu. Neumím to," zavrtěl jsem zoufale hlavou.
"Koukej se na mě!" přikázala a otočila mou tvář zpět k sobě. Teď jsem to byl já, kdo chtěl klopit oči.
"Nemáš brýle," všiml jsem si.
"Nepotřebuju je. Součást image. Chrisi-"
"Nikdy jsem to holce nedokázal říct do očí," zazoufal jsem si. "Já to prostě nedokážu! Miláčku, lásko, tak ti klidně budu říkat pořád, ale nechtěj po mně, abych ze sebe dostal, že tě... že tě..."
"Ty se nesnažíš," popotáhla a z očí se jí vykutálela slza.
"Snažím. Přísahám."
Mozek věděl, co chce říct. Jazyk věděl, jak se má pohnout. Rty věděly, že se mají otevřít a vyslovit těch pár hlásek. Ale já prostě nemohl.
"V tom případě mi odpusť," pronesla chraptivě.
Vytrhla se mi a vyběhla z bytu. Dveře se za ní hlasitě zabouchly. Bylo pro mě nemožné z nich spustit oči. Byly jen dvě možnosti. Mohl jsem zůstat tam a užívat si se svým žalem. Nebo jsem mohl běžet za ní. Cosi v mém mozku konečně zapadlo na to správné místo. Ona je pryč...
Žádné komentáře:
Okomentovat