Související vyhledávání

Autor: Arvari
Žánr: Slash?
Přístupnost: Ne, nic v záběru. A ani mimo záběr.
Postavy: Sir Christus, Jonne Aaron
Shrnutí: "I ten zasranej Google ví, že patříme k sobě!"
Počet slov: 682
Poznámka: Nic nevím, nikoho neznám, nikdy se nestalo, ačkoliv... Nikdy neříkej nikdy...

Poznámka 2: To vyhledávání obrázků to vážně dělá. No fakt. Přesvědčte se sami, schválně...

"I ten zasranej Google ví, že patříme k sobě!"
Překvapeně jsem si odtáhl telefon od ucha a na displeji si ověřil, že mi volá ten, kdo myslím, že mi volá.
"Jonne?" zeptal jsem se opatrně.
"Jukko!" vyhrkl na oplátku. "Jukko, prosím, hlavně to NEPOKLÁDEJ!"
"Jsi ožralej?" zamumlal jsem.
"Ani minimálně."
"Takže tobě přijde normální, že mi v jedenáct v noci voláš, abys mi řekl, že podle Googlu patříme k sobě?"
"Ano!"
"Jsi sjetej?" pozvedl jsem obočí.
"Ani sjetej, ani ožralej, ani jsem nedostal ránu do hlavy!" odsekl Jonne. "Teda, jinak. Ránu do hlavy jsem dostal."
"To toho hodně vysvětluje," zabručel jsem.
"VIRTUÁLNÍ ránu do hlavy!"
"Ach. Škoda," vzdychl jsem. "Ale hele, kdybys byl poblíž, můžeš dostat ránu do hlavy i zcela reálnou."
"Jsem poblíž. Jsem na helsinskym nádraží."
Prudce jsem se posadil.
"Co tam v jedenáct v noci děláš?!"
"Přišel jsem na to, že i podle zkurvenýho Googlu k sobě prostě patříme, tak jedu za tebou do Helsinek a... Jaksi mi došlo, že nevím, kde přesně bydlíš."
"Nechceš mi doufám říct, že ses původně chtěl zjevit u mejch dveří a TADY mi oznámit, že Google ví, že patříme k sobě?" zamračil jsem se.
"No, ehm..." Zmlkl.
"Jak..." kousl jsem se do rtu. "Jak to vůbec myslíš, že Google ví, že patříme k sobě?"
"Snadno. Zadal jsem 'Jonne Aaron'. A dal hledat obrázky," řekl.
"Hledal jsi svoje fotky? A není to trochu... narcistický?" pozvedl jsem obočí.
"Mlč!" odsekl. "Když se to načetlo, víš, co mi to nahoře napsalo? 'Související vyhledávání: sir christus'!"
"Ach," zamrkal jsem. "Tak takhle..."
"Jo, přesně tak. I Google ví, že ty a já máme bejt spolu! Jen my, MY to nevíme!"
"Abysme to upřesnili," odkašlal jsem si. "TY to zjevně nevíš. TY jsi ten, kdo mě odkopnul, když jsem za tebou před půl rokem přilezl do Tampere, když jsem stál u tebe přede dveřma s kyticí rudejch růží, když jsem tě PROSIL, ať to spolu zase zkusíme, protože já tě pořád miluju, ale ty jsi řekl, že to nejde, že nejdřív potřebuješ nějak vědět, že vážně máme bejt spolu, potřebuješ, aby ti něco řeklo, že k sobě... Ehm. Google?"
"Google," řekl tiše. "A fakt bych ocenil, kdybys zvedl zadek a došel pro mě na nádraží, protože, no, moc se mi tady nelíbí, abych tak řekl. Takže jestli MŮŽEŠ..."
"Ale O MNĚ budou říkat, že jsem idiot, co nepřemejšlí," ušklíbl jsem se.
"MIKKONENE, okamžitě si ze mě přestaň utahovat a nakluš!" zaječel.
"Ts ts ts. Jestli míníš bejt rozkazovačnej, blondýnko, tak běž do hotelu."
"Připravíš se o noc plnou báječnýho sexu?"
Výzva v jeho hlase byla zcela zřejmá. Jenže Jonne si neuvědomoval, že tuhle hru můžou hrát dva.
"O tu se připravím stejně," konstatoval jsem. "Ráno vstávám do práce."
"CO?!" zaskučel."
"No tak, všichni nemůžou žít tvůj bezstarostnej život rockový hvězdy, jakkoliv by chtěli," zívl jsem. "Mimochodem, vstávám v pět. Takže, ehm, nechceš přijet taxíkem?"
"A dáš mi adresu?"
"Hm... Myslíš, že si ji zasloužíš? Myslíš, že tě jen tak vezmu k sobě po tom, jak ses na mě vykašlal, když jsem přišel já, hm?"
"Stojím před nádražím. U stanoviště taxíků. Začíná pršet. A mně se nechce hledat hotel, kde mě vezmou. Jestli se mi chceš pomstít a taky mě odkopnout, nemůžeš to, PROSÍM, udělat až budu u tebe? Osobně z toho budeš mít mnohem větší potěšení, ne?"
"A ty tiše doufáš," usmál jsem se, "že když tě uvidím, přemůže mě chtíč a já tě prostě hodím na postel, pěkně ošukám a na nějakou pomstu zapomenu, je to tak?"
"To jsem neřekl."
"Máš tam někde taxík?" zamumlal jsem.
"Jo. Můžu v něm bejt během dvou vteřin, stačí jen říct. Miluju tě, Jukko."
"Já tebe taky," vzdychl jsem. "Kurva, jestli tě tu nenajdu, až se vrátím z práce, tak se budu chtít zabít, ale... Pojeď."
"Tu adresu, Jukko."