Když jsem se vzbudil, pořád jsem byl ve stejné poloze.
Výsledkem které byla neskutečná bolest zad a od gauče otlačená předloktí.
Otočil jsem hlavu vpravo a zamžoural na hodiny.
Museli jsme tak ležet aspoň tři hodiny. Páni...
Na svých rozlámaných rukou jsem se opatrně zvedl.
"Ach, no bezva..." uteklo mi, když mi došlo, že jsem se k Jussimu za tu dobu tak trochu přilepil.
Posadil jsem se a prohlédl si jeho tělo, jeho tvář...
Vypadal skoro nevinně, když tak spal, ale nejasná vzpomínka v mé hlavě mi jasně říkala, že nevinnost je něco, čeho se mu vážně nedostává, když je vzhůru. A pálení tam, kde jsem měl na zádech znamínka po jeho nehtech, to jen potvrzovalo.
Usmál jsem se. Měl bych ho asi nechat spát. A zatím si dát další sprchu.
V tom okamžiku se ozvalo tiché zakručení.
Ano, a taky něco k jídlu.
Ale počkat.
To nebyl MŮJ žaludek.
Zase jsem se zadíval na Jussiho tvář. Fajn, zlato, budeme tě muset probudit...
Naklonil jsem se a políbil ho do vlasů. Zamručel a pokusil se mě odehnat, jako bych byl jen otravný hmyz.
Ale když jeho ruka dopadla na moji tvář, Jussi se zarazil. Otevřel oči a zmateně se na mě zadíval. Pak mu to zjevně došlo, protože se mu ústa roztáhla do širokého úsměvu.
"Jukko..." zavrněl.
"Ahoj, zlato," zaculil jsem se.
"To ty mě budíš?" zeptal se rozespale.
"Skoro to tak už vypadá," mrkl jsem. "Musíš se najíst, zlato, a taky by to chtělo..."
"Zapomněli jsme se otřít, co?" došlo mu. "To je ale přece fuk..."
Tohle zakručení bylo už podstatně hlasitější.
"TOHLE fuk není," sdělil jsem mu rázně. "Vstávej, Juli. Snídaně."
Vyskočil jsem, natáhl si trenýrky a Jussimu podal svůj župan. Vyšel jsem z obýváku, ale... On za mnou nešel.
Když jsem se otočil, seděl na gauči a zmateně se za mnou díval.
"Co se děje?" zamrkal jsem.
"Zase jsi mi řekl Juli."
"No... a co?"
V jeho pohledu bylo něco sakra divného.
"A jak to s náma vlastně budeš teď?" zeptal se. "Víš, když jsme spolu... to... A po tom, co jsem ti včera řekl... Asi to bude divný, když..."
Zamračil jsem se. Tak tohle mi vážně ještě na mysl nepřišlo, ale když už o tom mluvil...
"Včera jsi byl opilej. Nemyslel jsi to tak, mluvil z tebe alkohol. To je jednoduchý!"
"Jo... Přesně," pokýval horlivě. "Jo, o tom jsem přesně chtěl mluvit."
"Možná bysme od dalšího šukání měli upustit," dovolil jsem si poznámku. "Přece jen, zpěvák a kytarista..."
"Dobrej nápad!" postavil se prudce na nohy. "Jo, a asi by taky nebyl nejlepší nápad, abychom se šli spolu sprchovat, nebo tak. A... ehm... Hele, já už... půjdu."
Během pěti minut byl, bez dalšího slova, pryč z mého bytu.
Já jen stál ve dveřích obývacího pokoje a zíral před sebe.
Zdá se mi to, nebo mi něco uniklo?
Patrně to bylo něco velmi zásadního.
Sakra, proč zdrhnul? Mohli jsme mít hezký odpoledne!
Nebo jsme si to mohli třeba rozdat...
Výsledkem které byla neskutečná bolest zad a od gauče otlačená předloktí.
Otočil jsem hlavu vpravo a zamžoural na hodiny.
Museli jsme tak ležet aspoň tři hodiny. Páni...
Na svých rozlámaných rukou jsem se opatrně zvedl.
"Ach, no bezva..." uteklo mi, když mi došlo, že jsem se k Jussimu za tu dobu tak trochu přilepil.
Posadil jsem se a prohlédl si jeho tělo, jeho tvář...
Vypadal skoro nevinně, když tak spal, ale nejasná vzpomínka v mé hlavě mi jasně říkala, že nevinnost je něco, čeho se mu vážně nedostává, když je vzhůru. A pálení tam, kde jsem měl na zádech znamínka po jeho nehtech, to jen potvrzovalo.
Usmál jsem se. Měl bych ho asi nechat spát. A zatím si dát další sprchu.
V tom okamžiku se ozvalo tiché zakručení.
Ano, a taky něco k jídlu.
Ale počkat.
To nebyl MŮJ žaludek.
Zase jsem se zadíval na Jussiho tvář. Fajn, zlato, budeme tě muset probudit...
Naklonil jsem se a políbil ho do vlasů. Zamručel a pokusil se mě odehnat, jako bych byl jen otravný hmyz.
Ale když jeho ruka dopadla na moji tvář, Jussi se zarazil. Otevřel oči a zmateně se na mě zadíval. Pak mu to zjevně došlo, protože se mu ústa roztáhla do širokého úsměvu.
"Jukko..." zavrněl.
"Ahoj, zlato," zaculil jsem se.
"To ty mě budíš?" zeptal se rozespale.
"Skoro to tak už vypadá," mrkl jsem. "Musíš se najíst, zlato, a taky by to chtělo..."
"Zapomněli jsme se otřít, co?" došlo mu. "To je ale přece fuk..."
Tohle zakručení bylo už podstatně hlasitější.
"TOHLE fuk není," sdělil jsem mu rázně. "Vstávej, Juli. Snídaně."
Vyskočil jsem, natáhl si trenýrky a Jussimu podal svůj župan. Vyšel jsem z obýváku, ale... On za mnou nešel.
Když jsem se otočil, seděl na gauči a zmateně se za mnou díval.
"Co se děje?" zamrkal jsem.
"Zase jsi mi řekl Juli."
"No... a co?"
V jeho pohledu bylo něco sakra divného.
"A jak to s náma vlastně budeš teď?" zeptal se. "Víš, když jsme spolu... to... A po tom, co jsem ti včera řekl... Asi to bude divný, když..."
Zamračil jsem se. Tak tohle mi vážně ještě na mysl nepřišlo, ale když už o tom mluvil...
"Včera jsi byl opilej. Nemyslel jsi to tak, mluvil z tebe alkohol. To je jednoduchý!"
"Jo... Přesně," pokýval horlivě. "Jo, o tom jsem přesně chtěl mluvit."
"Možná bysme od dalšího šukání měli upustit," dovolil jsem si poznámku. "Přece jen, zpěvák a kytarista..."
"Dobrej nápad!" postavil se prudce na nohy. "Jo, a asi by taky nebyl nejlepší nápad, abychom se šli spolu sprchovat, nebo tak. A... ehm... Hele, já už... půjdu."
Během pěti minut byl, bez dalšího slova, pryč z mého bytu.
Já jen stál ve dveřích obývacího pokoje a zíral před sebe.
Zdá se mi to, nebo mi něco uniklo?
Patrně to bylo něco velmi zásadního.
Sakra, proč zdrhnul? Mohli jsme mít hezký odpoledne!
Nebo jsme si to mohli třeba rozdat...
Žádné komentáře:
Okomentovat