Jeho hnědé oči náhle nabyly prakticky dvojnásobného objemu, to přísahám.
Mrkl jednou, dvakrát, třikrát. Pomalu jako reakce zamrzajícího počítače.
"To... nemyslíš... vážně," vypravil ze sebe posléze.
"Myslím," řekl jsem a odhodil si z čela neposlušné vlasy. "Dokonce SMRTELNĚ vážně!"
"Smrtelně..." zamumlal a uhnul pohledem. "No, aspoň víš, co tě čeká, že."
"Wilde!"
"Problém, Nite?" pozvedl obočí.
"Jo! Seš... kámoš. Měl bys mě podpořit, nebo tak něco. Ne mi říkat takovýhle věci!"
"Kámoši jsou od toho, aby ti řekli, když se ženeš do maléru," pokrčil rameny. "Takže já svůj úkol vlastně dost dobře plním. Zacky, vzpamatuj se, to, co chceš udělat, je naprostý šílenství, a vážně by tě to dost dobře mohlo stát i život!"
"Přeháníš," ušklíbl jsem se. "Seš zbytečně dramatickej. Nic se mi nemůže stát."
"Ne? Ty si fakt neuvědomuješ, co se chystáš udělat?!" vytřeštil oči.
"Ale uvědomuju. Prostě se chystám bejt upřímnej," odsekl jsem.
"Ne, zlato. Chystáš se nakráčet k Mattimu Mikkonenovi a sdělit mu, že je TLUSTEJ!"
"Ne!" pozvedl jsem ukazováček. "Že jsem si všiml, že má pár kilo navíc, a že kdyby chtěl, já mu pomůžu je zase shodit!"
"A to je něco jinýho?"
"Ehm, ano?"
"Zacky, i JÁ bych ti rozbil hubu, kdybys za mnou s tímhle přišel, a to jsem tvůj kámoš," frkl Jann.
"Protože ty jsi sebestřednej narcistickej maniak, kotě," usmál jsem se na něj zářivě.
"A co je asi on?!" zakňučel Jann.
"Víš co? Víš CO?" zavrčel jsem a postavil se na nohy. "Jdu to udělat teď hned, protože jinak tě prostě neumlčím!"
Pokusil se chytit moji ruku, ale vyškubl jsem se mu.
"Zacky, přeskočilo ti?" křikl za mnou. "VILLE!"
Možná přeskočilo.
Dost pravděpodobně.
Celé to vážně byl naprosto šílený nápad, ale stejně jsem měl pocit, že ho musím provést.
Bezpodmínečně.
A hned.
Matti seděl u baru, zády ke mně. Došel jsem k němu a poklepal mu na rameno.
Otočil se a zamrkal.
"Ano?" naklonil hlavu.
"Ahoj," usmál jsem se na něj a napřáhl jsem ruku. "Zacky Nite. Jen jsem ti chtěl říct, že jsem si všiml, že máš pár kilo navíc. Není to nic strašnýho, ale stejně, kdyby ses jich chtěl zbavit..." Vytáhl jsem ze zadní kapsy kalhot připravenou vizitku a podal mu ji. "Ozvi se. Můžu tě trénovat."
Zamrkal úplně stejně jako před chvílí Jann.
Pak se zadíval na kousek papírku ve své ruce.
Pak na mě.
Kousl jsem se do rtu.
Pak jsem ve zlomku vteřinky uznal, že Wilde mohl mít přece jen pravdu, a vydal se na rychlý útěk.
Přímo bleskový, dalo by se říct.
Bundu, co jsem nechal přehozenou přes židli, mi Jann donesl druhý den.
Žádné komentáře:
Okomentovat