pondělí 2. prosince 2013

Kocovina 9/13

Tak, a co se stane, když se kluci konečně dostanou do Tampere? Ví Larry něco, nebo to je další falešná stopa?


„Juho, říkám to naposled, ruce pryč,“ zavrčel jsem a setřásl jeho ruku z ramen, ne příliš prudce, ale rozhodně.
„Ale proč?“ zeptal se dotčeně. „Nechceš mi říct, že jsi z těch, co jsou v soukromí hrozný buzny, ale na veřejnosti-“
„Nejsem buzna, jsem bi. Zrovna ty bys měl chápat rozdíl!“ ušklíbl jsem se. „A nemám problém ukazovat to na veřejnosti. Jen...“
„Jen?“ nakrčil Juha obočí.
„Tohle je Tampere, jasno?“ řekl jsem a prstem naznačil, že mám na mysli celé naše okolí. „Bydlí ti moje máma.“
„Nechceš mi DOUFÁM říct, že tvoje máma to NEVÍ?“ vytřeštil oči.
„Ne. Bože, samozřejmě, že to ví,“ zasmál jsem se. „Ví, že jsem bi. Neví, že jsem poslední dobou s někým spal. Takže jestli tu někdo uvidí, že se po mně sápeš...“
„Ach,“ pochopil Juha. „Výslech a poukazování na to, že jí nikdy nic neříkáš?“
„Víš, jsi tak chytrej, že bych se do tebe brzo mohl zamilovat,“ zaculil jsem se.
„V to doufám,“ mrkl. „No dobře, chápu, na veřejnosti na tebe nemám sahat. A v soukromí? Večer v hotelu?“
„To bych ti to sahání přímo doporučoval,“ olízl jsem si rty a zastavil se. „Tak, jsme tady.“
„U Larryho?“
„Ne. U velikonočního zajíčka,“ zvedl jsem oči v sloup a vydal se ke vchodu bytového domu. Vzápětí se za mnou ozvaly Juhovy kroky.
„Hele, nebuď takovej. Jen jsem se ptal!“ frkl. „A jestli jsi nechtěl, abych s tebou jel-“
Vzal jsem za dveře. Byly odemčené.
„Ale prosím tě,“ usmál jsem se.
Spolu jsme vystoupali až do třetího patra a já zazvonil na Larryho zvonek. Trvalo to chvíli, než se dveře otevřely. Zazubil jsem se na rozcuchaného a zjevně rozespalého Larryho.
„Do prdele, co tu děláš tak brzo?“ zeptal se.
„Je půl třetí odpoledne,“ nakrčil Juha obočí.
Larry vrhl zmatený pohled nejdřív na něj, pak na mě.
„Juha Kylmänen,“ konstatoval jsem.
„Blbost,“ frkl Larry. „Neměl by mít červený vlasy? A dlouhý?“
„Panebože, to nikdo ve Finsku neslyšel o nůžkách a barvě na vlasy?!“ zaskučel Juha.
„Slyšel,“ zívl Larry. „Ale ty ani nevypadáš jako on.“
„Fajn. Mám toho právě akorát dost,“ zavrčel Juha a začal z kapsy lovit peněženku.
„Nech toho,“ chytil jsem ho za ruku. „Já ti věřím. Kašli na ty, co ne.“
„Dovol?“ zamračil se Larry.
„No co? JE to on. To, že si vůbec není podobnej, když nemá sexy rudou hřívu-“
„Ty TAKY?“ přerušil mě Juha. „Panebože, já si ty vlasy fakt budu muset nechat dorůst.“
„Ano, prosím,“ otočil jsem se na něj.
„Hele,“ ukázal Juha prstem na Larryho. „Vyřiď si laskavě, co jsi chtěl vyřídit, ano?“
„Jo, vyřiď si, co jsi chtěl vyřídit,“ kývl Larry. „Rád bych se vrátil do postele.“
„To je nás víc,“ konstatoval Juha. Zaskučel, když jsem ho prstem bodl do žeber.
„Tak fajn. Larry,“ obrátil jsem svou plnou pozornost ke kytaristovi. „Larry, potřebuju od tebe jednu informaci o minulým tejdnu. O tom dni, kdy jsem se tak příšerně ztřískal a ty jsi mě posadil na vlak do Helsinek.“
„Mno...“ naklonil Larry hlavu. „A co s ním?“
„Chci vědět, co se stalo,“ řekl jsem. „Chci vědět, proč jsem se tak opil, co jsem vyváděl... Znáš to, klasika, když o sobě nevím.“
„Klasika, když o sobě nevíš?“ ozval se Juha.
„Ticho tam,“ frkl jsem. „Lauri?“
„No, rád bych ti pomohl,“ olízl si Larry rty. „Ale bohužel tě zklamu. Tady ses objevil v pátek někdy kolem osmý ráno, totálně ožralej, a blábolil jsi něco o tragédii, zradě a flanelovejch košilích. Ne, že bych z toho byl dvakrát moudrej, ale nechal jsem tě tu, aby ses trochu vyspal, a šel si zas lehnout. Když jsem se někdy kolem jedenáctý vzbudil, byl jsi pryč. A s tebou-“
„Tak jakej chlast musím zaplatit tobě?“ vzdychl jsem.
„Půl lahve vodky,“ odvětil Larry.
„Není se co divit, že jsi o sobě nevěděl tak dlouho,“ komentoval to Juha. „Bože... Jsi si jistej, že nemáš z jater kámen, ano?“
„Ale prosím tě. Párkrát v životě jsem pil už víc,“ zabručel jsem, když jsem lovil peněženku.
„Jo? Kdy?“ pozvedl Larry obočí.
„Neštvi,“ ušklíbl jsem se. „Nevíš aspoň, s kým jsem byl večer předtím? Prosím.“
Larry se zamyslel.
„No, nejsem si jistej. Slyšel jsem něco o Mattim a Wildovi.“
„Mattim A Wildovi?“ zopakoval jsem. „Nebo Mattim a PAK Wildovi?“
„Promiň, ale to nevím,“ zavrtěl Larry hlavou. „Ještě něco?“
Vytáhl jsem z peněženky pár bankovek a podal mu je.
„Ne, asi ne. Klidně jdi do postele,“ vzdychl jsem. „Díky za pomoc.“
„Měj se,“ mrkl Larry. „Někdy se zastav. STŘÍZLIVEJ a v rozumnou hodinu.“
„Pokusím se.“
Dveře se zavřely a já se otočil na Juhu.
„Takže co?“ zeptal se ten. „Matti, nebo Wilde?“
„Matti tvrdí, že jsem s ním nebyl, takže... Wilde,“ řekl jsem.
„Fajn,“ kývl Juha. „Mimochodem, proč ses ptal, jestli to byli Matti a Wilde najednou, nebo postupně?“
„Proč asi? Protože Jann a můj bratr spolu nevydrží v jedný místnosti, aniž by se navzájem aspoň neurazili, takže kdybych snad byl v baru s oběma NAJEDNOU... Děje se něco divnýho.“
„Říká ti něco slovo paranoia?“ dotázal se klidně Juha.
„Ne,“ zašklebil jsem se, když jsme vyšli před dům. „A dej tu pracku pryč z mýho pasu, buď tak hodnej, blonďáku...“

1 komentář: