Rudovlasý
muž seděl na pohovce ve svém obývacím pokoji. V ruce svíral skleničku
whiskey a zíral ven z okna. Celý dnešní den přemýšlel jen o jednom.
Jestli se mu to celé náhodou opravdu jen nezdálo.
Ráno měl kocovinu, protože když včera dorazil domů, nehorázně se opil. Zpočátku nevěděl proč. Pak si vzpomněl. Na toho blonďáka, co je prý jeho strážný anděl. Na Janna, jak stál v té uličce. Na Janna, který je už dávno PO SMRTI!
A najednou tam ten Jonne nebyl.
Musel to být sen. Jen alkoholem zapříčiněný sen. Proč se opil, to nevěděl. Ale udělal to. Důležité bylo, že žádný Jonne neexistuje. A Jann... Jann leží na hřbitově v Tampere.
Ale jak se mohl na první pohled zamilovat do snu? Nevěděl.
Možná je čas zase se opít...
Vstal a otočil se ke dveřím do kuchyně. Prázdná sklenice mu vyklouzla z prstů a roztříštila se o podlahu. Juha zalapal po dechu.
"Jonne!"
Blonďák se usmál. Dnes na sobě měl bílé kalhoty a tričko.
"Omlouvám se, Juho."
"Ty ses mi nezdál!" vykřikl Juha. "Jonne, ty ses mi nezdál! Kam jsi zmizel?!"
"Omlouvám se," zopakoval Jonne. "Je to složitý na vysvětlování."
"Času máme plno! Pojď sem a-"
"Pozor!" varoval ho Jonne. "Střepy..."
Juha se zarazil těsně předtím, než mohl došlápnout. Podíval se dolů.
Uviděl, jak se kousky skla pomalu vznáší a míří k odpadkovému koši. Vytřeštil oči.
"To je nějaký kouzlo?" zeptal se překvapeně.
"Dalo by se to tak říct," kývl Jonne. "Ale bohužel to znamená, že dneska spolu nebudeme moct být ani tak dlouho, jako jsme byli včera."
"Hádám, že to už je to složitý vysvětlování," zamračil se Juha.
"Sedni si," vyzval ho Jonne.
"Nedáš si-"
"Já nic takovýho nepotřebuju. Pravda, koktejly mi chutnaj, ale neúčinkujou na mě. Nemám potřebu jíst ani pít, dýchat, spát, odpočívat... Ale můžu to dělat, když chci. Tedy, až na to dýchání. A marnit čas spánkem, to je... hloupost.."
"Fajn, takže nic nechceš," shrnul Juha. "Tak přikročíme k tomu, proč jsi včera zmizel."
"Dobře," souhlasil Jonne. "Víš, andělé nemají neomezenou sílu. Jen Mikael má... skoro neomezenou. Ale normální andělé... Když se chceme zhmotnit, stojí nás to síly. Některým se to povede sotva na pár vteřin. Já to dokážu třeba hodiny. Ale jednou... se ta síla skoro vyčerpá. A pak to chvíli trvá, než se zase seberu. Bohužel nepoznám, že mi ta síla dochází. Tak proto jsem zmizel. Nevěděl jsem, že už se to blíží, a nemohl jsem tě varovat. A nemohl jsem se ti znova objevit dřív. Nešlo to. Omlouvám se..."
"Takže teď taky nevíš, jestli... jestli se najednou nevypaříš?"
"Bohužel, Juho."
"Ty ses mi nezdál..." posadil se Juha na pohovku. "Ty ses mi vážně nezdál!"
"Ne, nezdál."
"Pojď sem. Pojď ke mně," natáhl k němu Juha ruce.
Jonne udělal několik kroků vpřed a přisedl si k Juhovi.
Najednou byl v jeho náručí. Cítil jeho horký dech na své tváři. Málem ztratil hlavu, ale na poslední chvíli si uvědomil, co se teď děje.
"Juho, ne!"
"Proč ne?" zeptal se udiveně Juha.
"Nesmíš mě políbit. Prostě ne."
"Proč?"
"Proto, lásko."
"Lásko?" zamrkal Juha. "Proto ses mi ukázal?"
"Ano," usmál se plaše Jonne. "Protože tě miluju."
"Ale... To by se přeci nemělo dít, nebo ano?"
"Nemělo," přiznal Jonne. "Ale nemůžu si pomoct. Jen jsem chtěl vědět, jestli bych měl naději."
"Ano, Jonne. Měl," dotkl se Juha jeho vlasů. "Bože, měl bys víc než naději. Jsi překrásnej. Miluju tě. Od první chvíle, kdy jsem tě uviděl..."
Jonne zavřel oči. Teď cítil neskutečné štěstí. Ještě před pár minutami váhal, teď si byl jistý. Zavřel oči.
"Polib mě, Juho..."
Pak ho někdo chytil za paži. Jonne se s výkřikem vznesl do vzduchu. A zase zmizel.
Ráno měl kocovinu, protože když včera dorazil domů, nehorázně se opil. Zpočátku nevěděl proč. Pak si vzpomněl. Na toho blonďáka, co je prý jeho strážný anděl. Na Janna, jak stál v té uličce. Na Janna, který je už dávno PO SMRTI!
A najednou tam ten Jonne nebyl.
Musel to být sen. Jen alkoholem zapříčiněný sen. Proč se opil, to nevěděl. Ale udělal to. Důležité bylo, že žádný Jonne neexistuje. A Jann... Jann leží na hřbitově v Tampere.
Ale jak se mohl na první pohled zamilovat do snu? Nevěděl.
Možná je čas zase se opít...
Vstal a otočil se ke dveřím do kuchyně. Prázdná sklenice mu vyklouzla z prstů a roztříštila se o podlahu. Juha zalapal po dechu.
"Jonne!"
Blonďák se usmál. Dnes na sobě měl bílé kalhoty a tričko.
"Omlouvám se, Juho."
"Ty ses mi nezdál!" vykřikl Juha. "Jonne, ty ses mi nezdál! Kam jsi zmizel?!"
"Omlouvám se," zopakoval Jonne. "Je to složitý na vysvětlování."
"Času máme plno! Pojď sem a-"
"Pozor!" varoval ho Jonne. "Střepy..."
Juha se zarazil těsně předtím, než mohl došlápnout. Podíval se dolů.
Uviděl, jak se kousky skla pomalu vznáší a míří k odpadkovému koši. Vytřeštil oči.
"To je nějaký kouzlo?" zeptal se překvapeně.
"Dalo by se to tak říct," kývl Jonne. "Ale bohužel to znamená, že dneska spolu nebudeme moct být ani tak dlouho, jako jsme byli včera."
"Hádám, že to už je to složitý vysvětlování," zamračil se Juha.
"Sedni si," vyzval ho Jonne.
"Nedáš si-"
"Já nic takovýho nepotřebuju. Pravda, koktejly mi chutnaj, ale neúčinkujou na mě. Nemám potřebu jíst ani pít, dýchat, spát, odpočívat... Ale můžu to dělat, když chci. Tedy, až na to dýchání. A marnit čas spánkem, to je... hloupost.."
"Fajn, takže nic nechceš," shrnul Juha. "Tak přikročíme k tomu, proč jsi včera zmizel."
"Dobře," souhlasil Jonne. "Víš, andělé nemají neomezenou sílu. Jen Mikael má... skoro neomezenou. Ale normální andělé... Když se chceme zhmotnit, stojí nás to síly. Některým se to povede sotva na pár vteřin. Já to dokážu třeba hodiny. Ale jednou... se ta síla skoro vyčerpá. A pak to chvíli trvá, než se zase seberu. Bohužel nepoznám, že mi ta síla dochází. Tak proto jsem zmizel. Nevěděl jsem, že už se to blíží, a nemohl jsem tě varovat. A nemohl jsem se ti znova objevit dřív. Nešlo to. Omlouvám se..."
"Takže teď taky nevíš, jestli... jestli se najednou nevypaříš?"
"Bohužel, Juho."
"Ty ses mi nezdál..." posadil se Juha na pohovku. "Ty ses mi vážně nezdál!"
"Ne, nezdál."
"Pojď sem. Pojď ke mně," natáhl k němu Juha ruce.
Jonne udělal několik kroků vpřed a přisedl si k Juhovi.
Najednou byl v jeho náručí. Cítil jeho horký dech na své tváři. Málem ztratil hlavu, ale na poslední chvíli si uvědomil, co se teď děje.
"Juho, ne!"
"Proč ne?" zeptal se udiveně Juha.
"Nesmíš mě políbit. Prostě ne."
"Proč?"
"Proto, lásko."
"Lásko?" zamrkal Juha. "Proto ses mi ukázal?"
"Ano," usmál se plaše Jonne. "Protože tě miluju."
"Ale... To by se přeci nemělo dít, nebo ano?"
"Nemělo," přiznal Jonne. "Ale nemůžu si pomoct. Jen jsem chtěl vědět, jestli bych měl naději."
"Ano, Jonne. Měl," dotkl se Juha jeho vlasů. "Bože, měl bys víc než naději. Jsi překrásnej. Miluju tě. Od první chvíle, kdy jsem tě uviděl..."
Jonne zavřel oči. Teď cítil neskutečné štěstí. Ještě před pár minutami váhal, teď si byl jistý. Zavřel oči.
"Polib mě, Juho..."
Pak ho někdo chytil za paži. Jonne se s výkřikem vznesl do vzduchu. A zase zmizel.
Žádné komentáře:
Okomentovat