Kdo někdy přemýšlel o tom, jestli Jann bude mít zvláštní význam? Tak si uvědomte, jakej Wildomaniak ho píše...
Jann se na Mikaela znuděně zadíval.
"A teď jako co?"
"Teď půjdeme," oznámil Mikael.
"Aha. No jasně. To mě mohlo napadnout hned, že?" rozhodil Jann rukama. "Ježiš, co ty jsi zač? Jak můžeš bejt tak chladnej? Uvědomuješ si vůbec-"
"Věř mi, že ano."
Anděl otevřel okno a prošel jím do místnosti. Jann ho následoval.
Mikael si klekl vedle Kristiana. Zvedl jedno jeho krvácející zápěstí.
"Amatére," ušklíbl se. "Takhle se řeže? Jako by jsi těch sebevražd neviděl dost!"
Kristian otevřel oči.
"Mikaeli..." zašeptal.
"Víš, tohle bude trvat," konstatoval Mikael.
"Jo, já vím," špitl Kristian. "Ale to, že jsi tady, už něco znamená. Umřu..."
"Ano, Kristiane."
"Skvělý... J... Jani?"
"Jsem tu," řekl tiše Jani.
"Řekni mu... Že jsem ho miloval... moc jsem ho miloval... Jen jsem... anděl. Pořád jsem anděl. Neumím si poradit s lidskejma citama. Byl jsem prostě nešťastnej, proto jsem... Proto jsem udělal to, co jsem udělal. A je mi to líto. Omlouvám se mu. Sakra, je mi zima..."
"No, možná nejsi zas takovej amatér," poznamenal Mikael. "Říznul ses pěkně hluboko, víš to?"
"Jo. Vím."
"Brzo ztratíš vědomí," oznámil Mikael.
"Konečně," usmál se smutně Kristian.
Zavřel oči. Zpod víček mu vyklouzly dvě slzy.
"Myslíš, že už..." začal opatrně Jann.
"Už pomalu umírá," kývl Mikael. "Brzo ho tu uvidíme."
Skutečně. Ve vzduchu se začal formovat obrys lidského těla.
"A máme ho tady..."
S tím, jak z Kristianova těla pomalu vytékala krev a z jeho tváří mizela barva, nabýval obrys stále pevnějších tvarů. Dokonce se objevovaly i detaily těla.
Jani to všechno pozoroval s rostoucím zděšením. Takhle nějak umíral i on. V kaluži vlastní krve, nešťastný a sám...
"Janne? Hej, Jani! Jsem tady! Haló, to už chrápeš? Ten koncert byl bezvadnej, co ti mám... Počkej, neříkej, že fakt už spíš! Ne, nespíš. Tak kde sakra jsi? Baf, mám tě! Zatraceně, nemám. Tak kde... Aha, v koupelně. Tak ty už ZASE ležíš ve vaně a v uších máš sluchátka? No počkej, ty cvoku ujetej. Baf! … Ježiš. Ježiš, Janne. Jani! Kriste, co jsi to provedl? Zatraceně! Jannie, počkej, já... Jannie... Proboha, Jannie. Tohle ne, to mi nedělej. To mi nesmíš dělat. Prosím, Jannie, ne. Zatraceně, neumírej. Jannie, prosím! Neumírej..."
Jani krátce zamrkal. Nevěděl, odkud se mu ta slova vkrádala do hlavy. Ale najednou tam byla. Bylo možné, aby si vzpomínal na svoji smrt? Počkat. On si vzpomínal na celý svůj život. Doteď skoro nevěděl, jak žil. A teď si najednou jasně uvědomoval, kdo to byl Jann Wilde...
Kristianovo tělo se ve vzduchu už skoro zhmotnilo. Teď si i on všechno prohlížel svýma pronikavýma očima.
Už nechybělo moc.
A dveře se zase otevřely.
Jack byl zpátky.
"Hele, Kristiane, podívej. Promluvíme si. Omlouvám se, že-"
Spatřil ležící tělo.
"Kristiane!" zaječel. Okamžitě klečel na zemi. Kristianovu hlavu si položil do klína. "Kristianku," vzlykl. "Proboha, to jsi neudělal. Že jsi to neudělal? Kristi, já se vrátil, jsem tu. Haló, slyšíš mě? Počkej, já dojdu pro obvazy. Já ti-"
"Jackie," zajíkl se Kristian. V tu chvíli se i ležící tělo mírně pohnulo a tiše vyslovilo Jackovo jméno.
"Ne, já... Já ti už nepomůžu, viď?" rozplakal se Jack. "Kristianečku, to ne. Kristianečku, já se vrátil. Lásko, jsem s tebou. Jsem u tebe. Vždyť já si chtěl promluvit! Proboha, copak mě neznáš? Nevíš, jak vždycky vybuchnu? Jsem u tebe, Kristiane! Prosím, vrať se! Janne, prosím! Vrať mi ho! Já mu odpustím. Já mu odpustím cokoliv, jen ho nesmím ztratit! Proboha tě prosím, vrať mi ho! Já bez něj nechci žít! Janne, ty víš, co k němu cítím! Janne, prosím!"
Kristian klesl na kolena.
"Už není cesta zpátky," řekl Mikael.
"Já chci k němu. Já chci k němu..." zakňučel Kristian. "Jacku, lásko..."
"Když sis podřezal žíly, jasně jsi řekl, že už nechceš žít. Je mi líto, Kristiane. Co nevidět zmizíš..."
"Ne!" vykřikl Kristian. "Ty máš tu moc! Ty mě dokážeš vrátit!"
"Dokázal jsem tě vrátit, dokud tvoje tělo nezemřelo. Což se stalo právě teď..."
"Cože?" otočil Kristian hlavu.
"K-Kristianku?" zašeptal vyděšeně Jack. "Kristianku. Kristiane! Neodvažuj se mě tu nechat, ty parchante! Janne, kde jseš?! Jak jsi ho mohl nechat odejít?! Kristiane, tak SAKRA!"
"Jacku. Jacku..." rozvzlykal se Kristian. "Prosím, Mikaeli... Ty můžeš něco dělat..."
"Ne. Nic se dělat nedá," zavrtěl Mikael hlavou.
"To není pravda," prohlásil chladně Jani. "Vždycky se dá něco dělat. Vždycky."
"Ne, nedá," oponoval mu Mikael. "Já jsem tady nejsilnější anděl, Jani! Vím, co je v mojí moci! Nemůžeme už nic udělat!"
"To se ještě uvidí..."
Jani zavřel oči a sklonil hlavu.
Nevěděl, co dělá. Nevěděl proč. Jen věděl, že teď se něco stane.
Místnost osvětlila růžová záře...
"A teď jako co?"
"Teď půjdeme," oznámil Mikael.
"Aha. No jasně. To mě mohlo napadnout hned, že?" rozhodil Jann rukama. "Ježiš, co ty jsi zač? Jak můžeš bejt tak chladnej? Uvědomuješ si vůbec-"
"Věř mi, že ano."
Anděl otevřel okno a prošel jím do místnosti. Jann ho následoval.
Mikael si klekl vedle Kristiana. Zvedl jedno jeho krvácející zápěstí.
"Amatére," ušklíbl se. "Takhle se řeže? Jako by jsi těch sebevražd neviděl dost!"
Kristian otevřel oči.
"Mikaeli..." zašeptal.
"Víš, tohle bude trvat," konstatoval Mikael.
"Jo, já vím," špitl Kristian. "Ale to, že jsi tady, už něco znamená. Umřu..."
"Ano, Kristiane."
"Skvělý... J... Jani?"
"Jsem tu," řekl tiše Jani.
"Řekni mu... Že jsem ho miloval... moc jsem ho miloval... Jen jsem... anděl. Pořád jsem anděl. Neumím si poradit s lidskejma citama. Byl jsem prostě nešťastnej, proto jsem... Proto jsem udělal to, co jsem udělal. A je mi to líto. Omlouvám se mu. Sakra, je mi zima..."
"No, možná nejsi zas takovej amatér," poznamenal Mikael. "Říznul ses pěkně hluboko, víš to?"
"Jo. Vím."
"Brzo ztratíš vědomí," oznámil Mikael.
"Konečně," usmál se smutně Kristian.
Zavřel oči. Zpod víček mu vyklouzly dvě slzy.
"Myslíš, že už..." začal opatrně Jann.
"Už pomalu umírá," kývl Mikael. "Brzo ho tu uvidíme."
Skutečně. Ve vzduchu se začal formovat obrys lidského těla.
"A máme ho tady..."
S tím, jak z Kristianova těla pomalu vytékala krev a z jeho tváří mizela barva, nabýval obrys stále pevnějších tvarů. Dokonce se objevovaly i detaily těla.
Jani to všechno pozoroval s rostoucím zděšením. Takhle nějak umíral i on. V kaluži vlastní krve, nešťastný a sám...
"Janne? Hej, Jani! Jsem tady! Haló, to už chrápeš? Ten koncert byl bezvadnej, co ti mám... Počkej, neříkej, že fakt už spíš! Ne, nespíš. Tak kde sakra jsi? Baf, mám tě! Zatraceně, nemám. Tak kde... Aha, v koupelně. Tak ty už ZASE ležíš ve vaně a v uších máš sluchátka? No počkej, ty cvoku ujetej. Baf! … Ježiš. Ježiš, Janne. Jani! Kriste, co jsi to provedl? Zatraceně! Jannie, počkej, já... Jannie... Proboha, Jannie. Tohle ne, to mi nedělej. To mi nesmíš dělat. Prosím, Jannie, ne. Zatraceně, neumírej. Jannie, prosím! Neumírej..."
Jani krátce zamrkal. Nevěděl, odkud se mu ta slova vkrádala do hlavy. Ale najednou tam byla. Bylo možné, aby si vzpomínal na svoji smrt? Počkat. On si vzpomínal na celý svůj život. Doteď skoro nevěděl, jak žil. A teď si najednou jasně uvědomoval, kdo to byl Jann Wilde...
Kristianovo tělo se ve vzduchu už skoro zhmotnilo. Teď si i on všechno prohlížel svýma pronikavýma očima.
Už nechybělo moc.
A dveře se zase otevřely.
Jack byl zpátky.
"Hele, Kristiane, podívej. Promluvíme si. Omlouvám se, že-"
Spatřil ležící tělo.
"Kristiane!" zaječel. Okamžitě klečel na zemi. Kristianovu hlavu si položil do klína. "Kristianku," vzlykl. "Proboha, to jsi neudělal. Že jsi to neudělal? Kristi, já se vrátil, jsem tu. Haló, slyšíš mě? Počkej, já dojdu pro obvazy. Já ti-"
"Jackie," zajíkl se Kristian. V tu chvíli se i ležící tělo mírně pohnulo a tiše vyslovilo Jackovo jméno.
"Ne, já... Já ti už nepomůžu, viď?" rozplakal se Jack. "Kristianečku, to ne. Kristianečku, já se vrátil. Lásko, jsem s tebou. Jsem u tebe. Vždyť já si chtěl promluvit! Proboha, copak mě neznáš? Nevíš, jak vždycky vybuchnu? Jsem u tebe, Kristiane! Prosím, vrať se! Janne, prosím! Vrať mi ho! Já mu odpustím. Já mu odpustím cokoliv, jen ho nesmím ztratit! Proboha tě prosím, vrať mi ho! Já bez něj nechci žít! Janne, ty víš, co k němu cítím! Janne, prosím!"
Kristian klesl na kolena.
"Už není cesta zpátky," řekl Mikael.
"Já chci k němu. Já chci k němu..." zakňučel Kristian. "Jacku, lásko..."
"Když sis podřezal žíly, jasně jsi řekl, že už nechceš žít. Je mi líto, Kristiane. Co nevidět zmizíš..."
"Ne!" vykřikl Kristian. "Ty máš tu moc! Ty mě dokážeš vrátit!"
"Dokázal jsem tě vrátit, dokud tvoje tělo nezemřelo. Což se stalo právě teď..."
"Cože?" otočil Kristian hlavu.
"K-Kristianku?" zašeptal vyděšeně Jack. "Kristianku. Kristiane! Neodvažuj se mě tu nechat, ty parchante! Janne, kde jseš?! Jak jsi ho mohl nechat odejít?! Kristiane, tak SAKRA!"
"Jacku. Jacku..." rozvzlykal se Kristian. "Prosím, Mikaeli... Ty můžeš něco dělat..."
"Ne. Nic se dělat nedá," zavrtěl Mikael hlavou.
"To není pravda," prohlásil chladně Jani. "Vždycky se dá něco dělat. Vždycky."
"Ne, nedá," oponoval mu Mikael. "Já jsem tady nejsilnější anděl, Jani! Vím, co je v mojí moci! Nemůžeme už nic udělat!"
"To se ještě uvidí..."
Jani zavřel oči a sklonil hlavu.
Nevěděl, co dělá. Nevěděl proč. Jen věděl, že teď se něco stane.
Místnost osvětlila růžová záře...
Žádné komentáře:
Okomentovat