Slunce svým paprskem pošimralo bledou tvář.
Muž na posteli nespokojeně mlaskl a překulil se na druhý bok.
Viděl kužel světla ve tmě. Viděl vyděšeného blonďatého anděla. Viděl nůž ve své ruce. Viděl, jak se kov zabodává do blonďákovy jemné kůže, znova, znova, viděl hrůzu v modrých očích, viděl paprsky světla... A najednou anděl zmizel. Pak přišli Jani a Mikael. A řekli, že... Že se Ville provinil. Že bude souzen. Že...
Doširoka otevřel jasně zelené oči.
Posadil se na posteli a zhluboka oddychoval.
"Jonne," vyjekl polohlasně.
Ale počkat.
Postel?
A... Ještě před chvílí měl hlavu na měkoučkém polštáři a je přikrytý teplou peřinou...
A dýchá. A tluče mu srdce. Tluče mu jako splašené. A...
Kriste, to přece není možné.
Zabil ho. On ho ZABIL! Proč ho nepotrestali? Nebo je tohle trest? Jen to, že za pár let, až prožije svoje, jen umře? Žádné vymazávání všech zmínek o jeho osobě, žádné...
Uslyšel tiché vrznutí. Vzhlédl.
A v tu chvíli jeho srdce málem přestalo bít a jeho dech se na okamžik zastavil.
"Volal jsi, lásko?"
Proboha, ne. To nemohl být on. Prostě nemohl.
Byl to on!
Stál tam, vypadal... Vypadal prostě jako anděl, blonďaté vlasy mu trčely na všechny strany, pod očima rozmazaná tužka na oči... Ville nikdy neviděl nic rozkošnějšího.
Do očí mu vyhrkly slzy.
"Jonne," špitl.
"Ale no tak, miláčku. Copak se děje?" posadil se blonďák na postel a uchopil Villeho ruce do svých dlaní. "Měl jsi ošklivej sen? Nebo máš nějaký trápení? Ještě včera večer jsi byl v pohodě!"
"Včera večer..."
"Ville, no tak. Něco jsem provedl?"
"Ty? TY?! Ty nikdy, lásko, ty nikdy..." zavrtěl Ville hlavou.
"Tak co-"
"Víš... Víš, asi by se to spravilo, kdyby ses ke mně chvíli přitulil. Kdybych tě chvíli mohl držet v náručí, cítit, jak ti voní vlasy, slyšet tvůj dech..."
"Ville, už zase ty tvoje rozněžnělý nálady?" zasmál se Jonne. "Ale dobře. Hezky si lehni... Mimochodem, doufám, že si k snídani dáš tousty. A upozorňuju tě, že i když řekneš ne, dostaneš je. Protože víš co? Nic jinýho prostě NEMÁME. To víš, na nákup půjdu až dneska..."
Už se neovládl. Políbil ty růžové rty. Chutnaly právě tak sladce, jako před těmi stovkami let. Možná ještě líp. A byly právě tak horké a dychtivé a...
"Miluju tě, Jonne," zašeptal Ville. "Hrozně moc tě miluju. Víc než sebe, víc než svůj život..."
"A já tebe miluju právě tak, Villínku," políbil ho Jonne na čelo. Pak položil hlavu na jeho hrudník. "Víš, moc rád poslouchám, jak ti bije srdce..."
Teď už se ty dlouho zadržované slzy konečně z Villeho očí vykutálely. Objal Jonneho, tak pevně, až měl strach, že se mu blonďák pod rukama rozplyne. Tohle se mu přece muselo zdát. Ale nezdálo, Jonne tu byl, ležel tu, byl skutečný. Dýchal a... A řekl, že Villeho miluje.
Ne, Ville to nechápal.
A pochyboval, že to vůbec kdy pochopí.
"Ale to víš, že pochopíš," ozvalo se v jeho hlavě. Hluboký hlas. Majestátní a jako by snad... Jako by snad byl sám čas a veškeré vědění světa, jako by... Kdyby měl Ville ten hlas popsat, nikdy by nenašel slova. Jen by řekl, že ten hlas se nedalo neposlouchat. A Ville poslouchal.
"Pochopíš to," zopakoval hlas. "Ville Hermanni Valo... Jsem ten, kdo tě soudil. Jsem ten, kdo rozhodoval o tvém dalším osudu. Tvůj případ byl složitý, Ville Hermanni Valo. Zabil jsi anděla. Ale nejsi špatný člověk. Život tě zkoušel. Těžce zkoušel. Nikdo si nedokáže představit to utrpení, které jsi prožíval. Jonne... Nikdy by tě ani nenapadlo ublížit mu. Jen v největším zoufalství. Právě to se stalo. Znám tě, Ville Hermanni Valo. Zasloužíš si druhou šanci. Zasloužíš si svou velkou lásku. Tohle je ona. Neptej se, kde jsi, Ville Hermanni Valo. To už je něco, co bys nepochopil. Musíš se spokojit s tím, že tohle je svět, kde je Jonne tvůj. Buď šťastný..."
Ville zamrkal. Proboha. Nebyl to sen? To všechno, co teď...
Ne, nemohl to být sen. Vysvětlovalo to všechno.
Proboha. Takže druhá šance.
Může žít s Jonnem. On může žít s Jonnem.
Konečně má muže, kterého tolik miloval. Může se ho dotýkat, může ho líbat, právě tak jako dřív...
Ehm, tak počkat. Jasně si vzpomínal na polibky, které Jonnemu tehdy věnoval.
Jak mohl anděl líbat člověka a nestát se...
"Ville, no tak," šťouchl ho Jonne do žeber. "Nějak moc přemýšlíš. To se mi vůbec nelíbí. Nemám tyhle tvý zadumaný nálady rád! A víš, jak tě toho zbavíme? Vstávej. Vstaň z tý postele. Dáme si společnou sprchu, snídani... A vyrazíme nakupovat! Co ty na to? Pomůžeš mi vybrat nový džíny?"
"Samozřejmě, lásko. A pak si zajdeme na oběd. A budeme dělat cokoliv, co jen si budeš přát."
"Cokoliv? Ach, Ville. Tohle jsi říkat neměl. To totiž skončí velmi hříšně..."
Muž na posteli nespokojeně mlaskl a překulil se na druhý bok.
Viděl kužel světla ve tmě. Viděl vyděšeného blonďatého anděla. Viděl nůž ve své ruce. Viděl, jak se kov zabodává do blonďákovy jemné kůže, znova, znova, viděl hrůzu v modrých očích, viděl paprsky světla... A najednou anděl zmizel. Pak přišli Jani a Mikael. A řekli, že... Že se Ville provinil. Že bude souzen. Že...
Doširoka otevřel jasně zelené oči.
Posadil se na posteli a zhluboka oddychoval.
"Jonne," vyjekl polohlasně.
Ale počkat.
Postel?
A... Ještě před chvílí měl hlavu na měkoučkém polštáři a je přikrytý teplou peřinou...
A dýchá. A tluče mu srdce. Tluče mu jako splašené. A...
Kriste, to přece není možné.
Zabil ho. On ho ZABIL! Proč ho nepotrestali? Nebo je tohle trest? Jen to, že za pár let, až prožije svoje, jen umře? Žádné vymazávání všech zmínek o jeho osobě, žádné...
Uslyšel tiché vrznutí. Vzhlédl.
A v tu chvíli jeho srdce málem přestalo bít a jeho dech se na okamžik zastavil.
"Volal jsi, lásko?"
Proboha, ne. To nemohl být on. Prostě nemohl.
Byl to on!
Stál tam, vypadal... Vypadal prostě jako anděl, blonďaté vlasy mu trčely na všechny strany, pod očima rozmazaná tužka na oči... Ville nikdy neviděl nic rozkošnějšího.
Do očí mu vyhrkly slzy.
"Jonne," špitl.
"Ale no tak, miláčku. Copak se děje?" posadil se blonďák na postel a uchopil Villeho ruce do svých dlaní. "Měl jsi ošklivej sen? Nebo máš nějaký trápení? Ještě včera večer jsi byl v pohodě!"
"Včera večer..."
"Ville, no tak. Něco jsem provedl?"
"Ty? TY?! Ty nikdy, lásko, ty nikdy..." zavrtěl Ville hlavou.
"Tak co-"
"Víš... Víš, asi by se to spravilo, kdyby ses ke mně chvíli přitulil. Kdybych tě chvíli mohl držet v náručí, cítit, jak ti voní vlasy, slyšet tvůj dech..."
"Ville, už zase ty tvoje rozněžnělý nálady?" zasmál se Jonne. "Ale dobře. Hezky si lehni... Mimochodem, doufám, že si k snídani dáš tousty. A upozorňuju tě, že i když řekneš ne, dostaneš je. Protože víš co? Nic jinýho prostě NEMÁME. To víš, na nákup půjdu až dneska..."
Už se neovládl. Políbil ty růžové rty. Chutnaly právě tak sladce, jako před těmi stovkami let. Možná ještě líp. A byly právě tak horké a dychtivé a...
"Miluju tě, Jonne," zašeptal Ville. "Hrozně moc tě miluju. Víc než sebe, víc než svůj život..."
"A já tebe miluju právě tak, Villínku," políbil ho Jonne na čelo. Pak položil hlavu na jeho hrudník. "Víš, moc rád poslouchám, jak ti bije srdce..."
Teď už se ty dlouho zadržované slzy konečně z Villeho očí vykutálely. Objal Jonneho, tak pevně, až měl strach, že se mu blonďák pod rukama rozplyne. Tohle se mu přece muselo zdát. Ale nezdálo, Jonne tu byl, ležel tu, byl skutečný. Dýchal a... A řekl, že Villeho miluje.
Ne, Ville to nechápal.
A pochyboval, že to vůbec kdy pochopí.
"Ale to víš, že pochopíš," ozvalo se v jeho hlavě. Hluboký hlas. Majestátní a jako by snad... Jako by snad byl sám čas a veškeré vědění světa, jako by... Kdyby měl Ville ten hlas popsat, nikdy by nenašel slova. Jen by řekl, že ten hlas se nedalo neposlouchat. A Ville poslouchal.
"Pochopíš to," zopakoval hlas. "Ville Hermanni Valo... Jsem ten, kdo tě soudil. Jsem ten, kdo rozhodoval o tvém dalším osudu. Tvůj případ byl složitý, Ville Hermanni Valo. Zabil jsi anděla. Ale nejsi špatný člověk. Život tě zkoušel. Těžce zkoušel. Nikdo si nedokáže představit to utrpení, které jsi prožíval. Jonne... Nikdy by tě ani nenapadlo ublížit mu. Jen v největším zoufalství. Právě to se stalo. Znám tě, Ville Hermanni Valo. Zasloužíš si druhou šanci. Zasloužíš si svou velkou lásku. Tohle je ona. Neptej se, kde jsi, Ville Hermanni Valo. To už je něco, co bys nepochopil. Musíš se spokojit s tím, že tohle je svět, kde je Jonne tvůj. Buď šťastný..."
Ville zamrkal. Proboha. Nebyl to sen? To všechno, co teď...
Ne, nemohl to být sen. Vysvětlovalo to všechno.
Proboha. Takže druhá šance.
Může žít s Jonnem. On může žít s Jonnem.
Konečně má muže, kterého tolik miloval. Může se ho dotýkat, může ho líbat, právě tak jako dřív...
Ehm, tak počkat. Jasně si vzpomínal na polibky, které Jonnemu tehdy věnoval.
Jak mohl anděl líbat člověka a nestát se...
"Ville, no tak," šťouchl ho Jonne do žeber. "Nějak moc přemýšlíš. To se mi vůbec nelíbí. Nemám tyhle tvý zadumaný nálady rád! A víš, jak tě toho zbavíme? Vstávej. Vstaň z tý postele. Dáme si společnou sprchu, snídani... A vyrazíme nakupovat! Co ty na to? Pomůžeš mi vybrat nový džíny?"
"Samozřejmě, lásko. A pak si zajdeme na oběd. A budeme dělat cokoliv, co jen si budeš přát."
"Cokoliv? Ach, Ville. Tohle jsi říkat neměl. To totiž skončí velmi hříšně..."
Žádné komentáře:
Okomentovat