Seděl na okenním parapetu. Rukama si objímal kolena. Usmíval se.
Rudovlasý muž klidně spal ve své posteli, přikrytý dekou s černým saténovým povlečením. Jonne by se na něj mohl dívat celou věčnost. Proč jen je lidský život tak krátký...
Sklonil hlavu, když vedle sebe ucítil přítomnost jiného anděla.
"Ville," zašeptal pokorně.
"Říkal jsem to, vzpomínáš?" ušklíbl se tmavovlasý muž. "Věděl jsem, že to uděláš znovu."
"Omlouvám se, Ville."
Neodvažoval se na něj pohlédnout. Zklamal. Zase.
"Anděl se nikdy nesmí zamilovat do člověka," pronesl tiše Ville.
"Ale-"
"Nikdy!" přerušil ho Ville.
"Já ho ne-!" zvedl Jonne prudce hlavu. Pohlédl do Villeho zelených očí. Trhl sebou. Zděšeně zíral na ten nekonečný vztek v nich.
"Andělé nemůžou lhát..." řekl Ville. "A už vůbec ne do očí. Už by jsi to mohl vědět, Jonne, nezdá se ti?"
"Omlouvám se, Ville," špitl Jonne.
"Nikdy," zopakoval Ville chraptivě.
"Kris-"
"Nikdy..."
Ville zmizel. Jako by se rozplynul ve vzduchu.
Jonne se otočil ke spícímu muži.
"Někdy bych si tolik přál být člověk..." špitl.
Uvažoval nad Villeho slovy. Anděl se nikdy nesmí zamilovat do člověka. Copak se Jonne doopravdy zamiloval? Tou láskou, kterou pořád viděl, ale nikdy nezažil? Vždyť... Tohle je láska? Takhle vypadá? Takhle chutná? Copak je to možné? Nedokázal Villemu říct, že Juhu nemiluje. Lhal celou dobu sám sobě? Proboha, proč andělé nemohou lhát? Lhát komukoliv krom sebe....
Vážně miluje? Jak... Jak se láska pozná? Vždyť se jen... na toho muže rád díval. Líbilo se mu pozorovat ho. Chránil ho. Ale to bylo všechno. Toužit někoho chránit před vším zlým je láska? Muset se usmát při pohledu na jeho úsměv je... láska?
Jonne byl ztracený. Stovky let ho nenaučily, jak se má chovat v situacích jako tahle. Ale...
Byl tu někdo, koho mohl požádat o radu. A touhle dobou by ještě mohl být vzhůru. Byla teprve půlnoc. Jonne se rozhodl. Musí dostat své odpovědi. Musí za Kristianem. Hned.
Rudovlasý muž klidně spal ve své posteli, přikrytý dekou s černým saténovým povlečením. Jonne by se na něj mohl dívat celou věčnost. Proč jen je lidský život tak krátký...
Sklonil hlavu, když vedle sebe ucítil přítomnost jiného anděla.
"Ville," zašeptal pokorně.
"Říkal jsem to, vzpomínáš?" ušklíbl se tmavovlasý muž. "Věděl jsem, že to uděláš znovu."
"Omlouvám se, Ville."
Neodvažoval se na něj pohlédnout. Zklamal. Zase.
"Anděl se nikdy nesmí zamilovat do člověka," pronesl tiše Ville.
"Ale-"
"Nikdy!" přerušil ho Ville.
"Já ho ne-!" zvedl Jonne prudce hlavu. Pohlédl do Villeho zelených očí. Trhl sebou. Zděšeně zíral na ten nekonečný vztek v nich.
"Andělé nemůžou lhát..." řekl Ville. "A už vůbec ne do očí. Už by jsi to mohl vědět, Jonne, nezdá se ti?"
"Omlouvám se, Ville," špitl Jonne.
"Nikdy," zopakoval Ville chraptivě.
"Kris-"
"Nikdy..."
Ville zmizel. Jako by se rozplynul ve vzduchu.
Jonne se otočil ke spícímu muži.
"Někdy bych si tolik přál být člověk..." špitl.
Uvažoval nad Villeho slovy. Anděl se nikdy nesmí zamilovat do člověka. Copak se Jonne doopravdy zamiloval? Tou láskou, kterou pořád viděl, ale nikdy nezažil? Vždyť... Tohle je láska? Takhle vypadá? Takhle chutná? Copak je to možné? Nedokázal Villemu říct, že Juhu nemiluje. Lhal celou dobu sám sobě? Proboha, proč andělé nemohou lhát? Lhát komukoliv krom sebe....
Vážně miluje? Jak... Jak se láska pozná? Vždyť se jen... na toho muže rád díval. Líbilo se mu pozorovat ho. Chránil ho. Ale to bylo všechno. Toužit někoho chránit před vším zlým je láska? Muset se usmát při pohledu na jeho úsměv je... láska?
Jonne byl ztracený. Stovky let ho nenaučily, jak se má chovat v situacích jako tahle. Ale...
Byl tu někdo, koho mohl požádat o radu. A touhle dobou by ještě mohl být vzhůru. Byla teprve půlnoc. Jonne se rozhodl. Musí dostat své odpovědi. Musí za Kristianem. Hned.
Žádné komentáře:
Okomentovat