Negative na vojně 24/45

Doufám jen, že nebohé chlapce adekvátně litujete.

 

 

V osm hodin večer celá vyčerpaná skupinka konečně dorazila zpět do tábora. Ihned po odevzdání kol do skladiště se každý vydal do své chatky. Kromě Anttiho a Eriky, kteří se uvolili přinést jednotlivým členům svého týmu večeři. Tu nedělal nikdo jiný než generál Aatamila, tudíž si všichni mohli pochutnat na celozrnném toastovém chlebu s rostlinným máslem. Po večeři se Ville rychle vžil do své role (na Eričin přímý rozkaz), vybral v jednotlivých chatkách špinavé talíře a umyl je. Po zbytek večera se přirozeně věnoval hrátkám s Natti a Patti.

"Klucí... já mám hlad..." zakňučel Christus, jen co Ville s talíři odešel z chatky číslo dvě.

"Měl ses pořádně najíst," poznamenal Jonne.

"Vždyť jsem sněd všechno! A dokonce i slízal drobečky! Ale za celej den jsem měl jen ten oběd!" obhajoval se Christus.

"A snídani," připomněl Jonne.

"Fajn, a snídani," uznal Christus. "Ale jinak už nic!"

"A sežral jsi mi svačinu," podotkl Jonne.

"Ne, jen jsem ti ji sebral! Mně ji vzal Larry, to on ji sežral!"

"Aha, no tak to promiň."

"Zato sem sněd Anttiho svačinu..."

"A co se stalo s tvojí svačinou?" zeptal se se zájmem Jonne.

"Sežral mi ji Antti," posmutněl Christus.

"Jo, sežral. To byla odplata za tu moji, víš?" vyplázl Antti na Christuse jazyk.

"Jsi na mě zlej," fňukl Christus. "Já mám ale vážně hlad, víš?"

"Hej! To já jsem tady dneska byl bez svačiny!" ohradil se Jonne.

"Když nejseš dost chytrej na to, aby sis ji ukrad..." zazubil se Christus.

"Ale já si nestěžuju, víš? Nemám hlad," zamrkal na něj Jonne. "Začal jsem držet dietu. Když se teď nemůžu malovat, budu aspoň štíhlej!"

"Jak chceš," pokrčil Antti rameny. Pak se posadil a začal něco hledat v tašce. Nakonec vytáhl velký balíček sušenek. "Dal by si se mnou někdo?"

"Čokoládový!" vykřikl Christus a málem spadl z postele, jak vehementně se snažil dostat ke sladké pochoutce co možná nejdřív.

"Čokoládový..." zopakoval fascinovaně Jonne, skutečně z postele spadl a po kolenou se vydal k protějšímu lůžku. "Anttísku..." blekotal cestou. "Anttísku, že mi jednu dáš? Že budeš tak hodnej a dáš mi aspoň jednu sušenčičku?"

"Popros, Jonne," přikázal Antti. "Popros jako hodnej kluk."

"Prosím," sepjal Jonne toužebně ruce. "Dáš mi sušenku?"

"No... Co ty myslíš, Kristianku?" otočil se Antti na svého společníka na posteli. "Můžeme Jonníka nechat porušit jeho dietu?"

"To určitě ne," zavrtěl Chris hlavou a vzal si v pořadí již třetí sušenku.

"Tak vidíš, Jonne," řekl lhostejně Antti. "Nemůžeme tě nechat tak ošklivě ztloustnout."

"Prosím!" zaječel Jonne. "Chci tloustnout! Já chci sušenku! Už tři dny jsem neměl nic sladkýho!"

"Tak to je špatný," pokýval soustrastně Christus. "Jestli chceš, dej mi sladkou pusinku."

"To mi určitě pomůže..." zavrčel Jonne. Pak se na okamžik zamyslel. "Ty máš v puse drobečky sušenek, viď? Že jo?! Pojď sem!" Jonne uchopil Christusovu hlavu do svých dlaní, a než se kytarista nadál, oba byli uprostřed divokého polibku.

"Hele, Jonne, kroť se," odtrhl Antti Christuse a přitáhl si ho k sobě. "Radši si vezmi tu sušenku."

"Děkuji!" vydechl Jonne. Znovu padl na kolena a začal se klanět.

"Nech toho," zvedl Antti oči v sloup. Natáhl k Jonnemu ruku s balíčkem sušenek - ten vzápětí zmizel. "A vrať to," dodal Antti.

"Počkej, jen si malinko naberu," odsekl Jonne a začal na svou postel vyrovnávat sušenky.

"Pět by ti jich snad mohlo stačit, ne?" pozvedl Christus obočí.

"No dobře, no," vzdychl Jonne. Velmi neochotně vrátil sáček zpět do Anttiho rukou.

"Hodnej kluk," kývl Antti. "Kristianku, dáš si ještě?"

"Ano, prosím," usmál se Chris.

Vtom do pokoje vrazila Erika. Neobtěžovala se ani zaklepat.

"Ježiši!" vyjekl Antti a nadskočil zhruba pět centimetrů do vzduchu. "Co tady děláš?!"

"Nesu Jonnemu dáreček!" oznámila Erika a zamávala ve vzduchu jakýmsi velkým růžovým předmětem.

"Ne," vydechl Jonne. "To je přece moje malá kosmetická taštička!"

"Řekla jsem generálovi, že mi došly šminky," zasmála se Erika. "Dovolil mi vzít si nějaký tvoje."

"A ty je teď vracíš mně?" zeptal se Jonne nevěřícně.

"No jistě," mrkla.

"Děkuju!" zaječel Jonne a skočil jí kolem krku.

"Pod jednou podmínkou!" zvedla Erika varovně prst.

"Poslouchám vaše rozkazy, madam!" zasalutoval Jonne.

"Nešaškuj!" okřikla ho.

"To má bejt ta podmínka?" nechápal Jonne.

"Ne, to je jen momentální příkaz."

"A ta podmínka teda je.."

"Necháš Villeho, aby si pěkně vyžral to mytí nádobí."

"Vždyť je to můj vlastní brácha!"

"A co?!" vyštěkla. "Vyber si - buď brácha nebo taštička!"

"Taštička!" zakňučel Jonne.

"Dobře, tady ji máš," pousmála se a podala mu objekt jeho momentální touhy.

"Děkuju! Děkuju, děkuju, děkuju!" opakoval Jonne a líbal střídavě svou taštičku a Eričinu ruku.

"Nemáš zač," pošeptala mu.

"Máš na večer nějakej plán? Nechceš tady zůstat s náma? Můžeme si třeba... zahrát žolíky," pronesl svůdně.

"Promiň, ale nemůžu," zavrtěla hlavou. "Teď musím ještě Larrymu dát cigarety, co jsem mu propašovala, pak dohlídnout na Villeho, aby to nádobí myl pořádně, víš? A nakonec s generálem naplánovat váš zítřejší program."

"Aha," zamumlal Jonne zklamaně. "V tom případě asi... ahoj zejtra."

"Pa." Naklonila se a rychle Jonneho políbila. Za pár vteřin za ní zaklaply dveře. Jonne zůstal nechápavě stát, zatímco z postele se ozývalo Anttiho a Christusovo pubertální hihňání.