Blonďáčku...

Autor: Arvari
Žánr: Ehm... slash? Ale optimistický to moc není...
Přístupnost: Ne, sex se nekoná.
Postavy: Jann Wilde, Jonne Liimatainen
Shrnutí: Jaké můžou být následky jediné hádky...
Počet slov: 759
Poznámka: Nic nevím, nikoho neznám, nikdy se nestalo, ačkoliv... Nikdy neříkej nikdy...

Odemkl jsem dveře a vstoupil do zšeřelého bytu. Blonďáčku, zase se tváříš, že tu nejsi? Myslel jsem, že tohle máme dávno za sebou. Útěky po sebemenší hádce a ukrývání se v bytě, který si tak paličatě necháváš, ačkoliv už dávno máš většinu věcí u mě a u mě i prakticky bydlíš.
Blonďáčku, nechtěl jsem křičet. Neměl jsem. Vážně nevím, jestli je to tak sobecké, chtít s tebou strávit nějaký čas, když ses po dlouhých týdnech na turné vrátil jen na pár dní domů. S TEBOU, blonďáčku, ne s tebou a LARRYM! Vím, blonďáčku, neměl jsem křičet. A nechci, aby sis myslel, že ti beru tvoje přátele. Ale jeho uvidíš, až odjedete. Mě ne. Takže jsem tě vážně sobecky chtěl mít jen a jen pro sebe...
Ale já si myslím, že na tom není nic špatného, blonďáčku.
Přál bych si, aby se to nestalo. Jenže stalo. A za normálních okolností bych tě asi nechal vytrucovat a ani sem nechodil, ale...
Kdybych čekal třeba jen do příštího rána, znamenalo by to přijít o celou jednu noc, o několik hodin s tebou. A já to prostě odmítám připustit.
A navíc...
Když jsem se v podvečer šel projít s Christusem a on mě utěšoval tím, že vždycky můžu začít randit s ním, že on si kámoše domů přitáhne jen v případě, že to budu přímo vyžadovat, když jsem mu z prosté legrace dal tu pusu... Přísahal bych, že jsem přes jeho rameno viděl tvoje blonďaté vlasy mizející za rohem.
Naskočila mi husí kůže, když jsem si na to vzpomněl. Ach, blonďáčku, kéž bys to nebyl ty...
Otevřel jsem prosklené dveře a vyšel na balkon. A, přesně jak jsem čekal, ty jsi tam seděl, v tom svém mrňavém křesílku, a právě teď jsi ke mně zvedl oči. Na okně vedle tebe ležela krabička cigaret a zapalovač.
"Co tady ještě chceš?" zachraptěl jsi.
"Nesmíš kouřit, jen aby ses uklidnil..." zamumlal jsem. "Nestojí to za to."
"Nemoralizuj," odsekl jsi. "Co chceš?"
"Jdu si pro tebe, blonďáčku," usmál jsem se.
"Fakt?" ušklíbl ses. "Christus o tebe už nestojí?"
Sklonil jsem hlavu. Takže jsi to byl ty, lásko...
"Tak to není. Jen mi chtěl zvednout náladu."
"Nepovídej. A proto ti sahal na zadek? Asi to docela pomáhá, jelikož ses culil tak, že jsi vypadal jak zfetovaná štětka! A abys mu dokázal svou vděčnost, tak jsi ho hned začal ocumlávat, mám pravdu?!"
"Byla to jen krátká pusa, Jonne. Byla to legrace!"
"Jo, jasně, náramná!" odsekl jsi.
"Blonďáčku," oslovil jsem tě něžně. "Prosím, chápej to. Bylo mi mizerně. Jen jsem potřeboval někoho, kdo bude poslouchat mý stížnosti a s kým se zasměju..."
"Výborně. Tak si ho nech, když se s ním tak rád směješ! Já ti nebudu stát v cestě!"
V tu chvíli mi nejspíš na okamžik přestalo bít srdce.
"Blonďáčku," vydechl jsem. "Co chceš... Co chceš tímhle říct?"
"Co asi?" vstal jsi z toho svého mrňavého křesílka. "Že mezi náma... Že už nechci v tomhle vztahu pokračovat, Jani."
"Ale já tě-"
"Jdi pryč," vzdychl jsi. "Prosím..."
Poslechl jsem. Snad tě to přejde. Zatraceně. Zatraceně, tohle jsem zvoral. Kéž by tě to přešlo, blonďáčku. Kéž bys po tomhle dalším turné zazvonil u mých dveří...
Ještě když jsem za sebou zavíral dveře bytu, měl jsem naději. A pak přišla ta zpráva.
Zabal moje veci. Zitra odpoledne si je vyzvednu. Ode dneska jsi pro me zase jen Jann Wilde.
A to mě zlomilo. Protože od našeho prvního milování, od té noci, kdy to mezi námi začalo, jsi mi říkal Jani. Byl to další projev toho, jak moc jsme si blízcí, a... pro mě to bylo důležité. Ani nevíš, jak moc. A teď jsi najednou zase někdo cizí...
A tak tu teď ležím, blonďáčku. Ve vaně plné horké vody, která se postupně barví do růžova. Páchám sebevraždu jedním z nejkýčovitějších možných způsobů. A nejhorší je na tom skutečnost, že ani nevím proč. Jen vím, že se mi prostě nechce žít s vědomím, že ty předstíráš, že mezi námi se nic nestalo. Asi tě potřebuju víc, než jsem kdy myslel.
Ach, blonďáčku. Doufám, že tu zprávu najdeš. Že pochopíš. I když to byla jen jedna věta.
Miloval jsem te.
Přeju si, abys to pochopil. Abys přišel a zachránil mě. Protože mně se přece jen nechce umírat. Ačkoliv tahle situace vypovídá o něčem úplně jiném.
Zatraceně, já jsem ale vůl...
A ve chvíli, kdy se mi začínalo zatmívat před očima, jsem najednou uslyšel hlasité bouchnutí vchodových dveří a tvůj vyděšený hlas...
"Jani!"