Nechtělo se mi věřit, že je to turné už za námi. Že vážně jedeme domů.
Vůbec jsem se na návrat do Tampere netěšil. Všem okoli vysvětlit, co se to vlastně stalo, jak jsem vyměnil Mikkoneny, ta možnost, nebo spíš velká pravděpodobnost, že do sebe s Mattim někde vrazíme... Nejradši bych zůstal tady, ale věděl jsem, že to nejde.
Letadlo začalo zvolna stoupat, když mi došlo, že ani nevím, jak to s Jukkou vyřešíme. Vždyť on bydlí v helsinkách, já v Tampere, on má práci, já věnuju spoustu času kapele... Nemůžeme pořád přejíždět mezi městy, protože je to drahé a neúnosně otravné, navíc i tak skoro nemožné časově skloubit.
Tohle nemohlo dopadnout dobře. Prostě ne.
Bože. Sotva odjíždíme, a já už panikařím.
"Jukko..." zamumlal jsem a chytil ho za ruku.
"Copak?" otočil se na mě. "Snad jsi najednou nedostal strach z lítání?"
"Ne, prosím tě," zasmál jsem se nervózně. "Jen přemýšlím... Kdy se příště uvidíme? Myslím... až se vrátíme?"
"No, já nevím," pokrčil rameny. "Z Tampere odjíždím zítra večer."
"Bojím se, že do tý doby nebudu mít čas, lásko," kousl jsem se do rtu. "I když, máš kde spát?"
"No, přemejšlel jsem, že zakotvím u mámy, ale když o tom tak mluvíš..." Sklonil se a políbil mě. "Rád budu ještě jednu noc s tebou."
"Fajn. Budu se těšit," zaculil jsem se.
Jukka se na mě usmál a zadíval se jinam, ale za ruku jsme se drželi dál.
Zavřel jsem oči a nechal myšlenky dál plynout. Nemělo smysl se rozčilovat. Ono už se to nějak vyvrbí. Přece se milujeme, ne? Moc se milujeme.
A to, že jsme se dali zase dohromady, přece MUSELO mít nějaký význam.
Jo, všechno to už nějak vyplyne. I kdybych se měl odstěhovat do Helsinek.
Nebo by se on mohl vrátit do Tampere. Má tam přece přátele, rodinu...
A svoje staré démony. Jen těžko ho přesvědčím, že když bude se mnou, už nikdy nad ním nezískají moc. Protože řekne, že mi věří, že já udělám všechno pro to, abych to nedovolil, ale že když ON jen na vteřinku povolí... Sakra, a přitom já bych ho od jeho starých známých odtáhl klidně i v zubech, kdyby mu to pomohlo.
"Hele, proč se mnou zejtra nejedeš do Helsinek?" ozval se náhle Jukka. "Ještě tři dny mám dovolenou, a pak je víkend. Mohli bysme bejt ještě nějakou chvíli spolu, co ty na to?"
"No, já..." zarazil jsem se.
Ne, že bych nechtěl. Ale... Sakra, jet k němu těsně po konci turné? Další cestování? Zamávat vyhlídce na pohodlnou postel, na svůj byt... Na druhou stranu jsem s ním ale být chtěl. Vždyť pak to bude tak těžké...
"Nechceš?" kousl se Jukka do rtu. "Tak... nic. Jen jsem myslel, že budeme mít aspoň pár dní, ale když tobě to nevyhovuje, tak..."
"Nic takovýho jsem neřekl!" ohradil jsem se. "Jen... Si to musím promyslet. Chápeš? Naplánovat. Ještě nevím, jak mi to vyjde. Nejsem si jistej, že budu moct z Tampere odjet už zítra večer, je spousta lidí, co mě chce vidět. Nemůžeme si o tom promluvit večer?"
"Jo. Fajn," zabručel.
"Hele. Nebuď protivnej," frkl jsem. "Neříkám ti ne!"
"Neříkám, že říkáš," zamračil se.
"Ne, ale chováš se, jako bych řekl," vzdychl jsem. "Tak se nerozčiluj, prosím."
"Nerozčiluju."
"Jukko..." olízl jsem si rty. "Nechci se hádat."
"Já taky ne," zavrtěl hlavou. "Jen jsem fakt doufal..."
"Udělám, co budu moct, aby to vyšlo, zlato, ano? Přísahám, že si promluvíme večer, lásko..."
Žádné komentáře:
Okomentovat