Když jsme se s Jonnem loučili před budovou tamperského letiště, nebyl jsem si tak docela jistý, jestli k němu večer vůbec chci jít. Když jsem viděl jeho výraz ve chvíli, kdy jsem se zeptal, jestli nechce na těch pár dní jet ke mně, připravilo mě to skoro o chuť trávit s ním JAKÝKOLIV čas. I když, jasně. Nemůžu se na něj zlobit kvůli tomu, že JÁ si v hlavě něco naplánoval a JEHO se nezeptal, jestli mu to vyhovuje.
Může mi to vadit. Ale nemám právo mu to vyčítat.
Pokud ten vztah nechci zase poslat do háje. Toho samého, ze kterého jsme ho teď sotva dostali.
Nebyl jsem si jistý, jestli bych zase vydržel být bez Jonneho. Na to jsem si už dělal v hlavě moc plánů na náš budoucí společný život.
I když takhle brzo to nejspíš byla hrozná, příšerná blbost.
V hlavě jsem měl zmatek. A k tomu neodbytný pocit, že nemám kam jít. Tedy, jasně. Za mámou. Slíbil jsem, že se přijdu ukázat. Ale já neměl náladu...
Než jsem se nadál, stál jsem před Mattiho bytem.
Dobře, moje podvědomí asi chtělo, abych se nejdřív šel omluvit.
Mohl jsem zazvonit, ale riskoval jsem, že se ani neobtěžuje otevřít, až zjistí, kdo za dveřmi stojí. Ale...
Měl jsem klíče. Které jsem ze záhadných důvodů CELÉ táhnul na turné. Včetně všech těch běžně nepotřebných. Takže v ruce jsem teď měl... klíč od Mattiho bytu.
Asi jsem tak nějak doufal, že když už budu stát před ním, nevyhodí mě.
Přinejhorším od něj zase dostanu přes hubu.
Tiše jsem odemkl, vstoupil a ještě tišeji za sebou zavřel dveře. Chtěl jsem na něj zavolat, přísahám. Ale to, co se ozvalo, mi vyrazilo dech a sebralo slova.
Bytem se rozléhalo ne právě tiché sténání. A neměl jsem pocit, že by to byl hlas mého bratra.
Hlasitý výkřik 'Matti!' mě v tomhle podezření jen utvrdil.
Nejspíš jsem se měl otočit a vypadnout, ale to bych nesměl být tak zvědavý. Nehledě na to, že se mi nechtělo věřit, že si tak brzo po rozchodu s Jonnem někoho našel. To bráškovi vůbec nebylo podobné.
Chtěl jsem vědět, s kým to šuká. Chtěl jsem vědět, jestli toho někoho znám.
Doplížil jsem se ke dveřím kuchyně. Přesně z té onen hluk vycházel.
A jestli jsem byl v šoku ve chvíli, kdy jsem uslyšel sténání, v okamžiku, kdy jsem pootevřel dveře, měl jsem pocit, že jsem doživotně poznamenaný.
Na druhou stranu, jasně. Ten hlas jsem mohl poznat.
Jann Wilde.
Rukama opřený o kuchyňskou linku.
Svlečený jen tak, jak bylo NEZBYTNĚ nutné.
Tvář červenou a zpocenou, ústa pootevřená, oči pevně zavřené.
Zatímco můj bratr ho zezadu šukal, jako by na tom snad visel jeho život.
Měl jsem vycouvat.
Ale já od nich nebyl schopný odtrhnout oči.
Mattiho ruce byly obtočené kolem Janiho pasu. A tvář zase zabořená v jeho divokých vlasech.
A pořád ho šukal.
A sténal.
"Matti. Kurva, Matti..." zamumlal Jani.
"Líbí?" ušklíbl se Matti.
Jani zaklonil hlavu. Opřel se o Mattiho rameno.
"Přidej. Prosím, ještě. Ještě..."
"No jo, prosimtě..." zasmál se Matti.
"Proboha. Proboha, Matti..."
Se skoro až zvrácenou fascinací jsem sledoval, jak začíná sám sebe uspokojovat.
Pot mu stékal po tváři. Jeho výraz naznačoval, že začíná být naprosto mimo.
"Udělej se," zamumlal Matti. "Hned."
Jako na povel Jani zakňučel a vzápětí zalapal po dechu.
Jen chviličku, než si ho k sobě Matti přitiskl a skoro zařval.
Na Janiho tváři hrál spokojený úsměv.
Měl jsem vycouvat.
Tvářit se, že jsem tu nikdy nebyl. Že jsem to neviděl.
Jenže já...
Já si odkašlal.
Žádné komentáře:
Okomentovat