Čtyři měsíce jsme se spolu co dva týdny scházeli. Vždycky v jeho krásném tamperském bytečku, vždycky na víkend, krom snad jediného případu, kdy měl Jani koncert.
A ne vždycky jsme ten víkend prosouložili. Tedy, bez milování se to neobešlo snad nikdy, ale... Tak nějak se ukázalo, že to není jen o tom sexu. Bylo to snad už druhý víkend, kdy jsme se celou sobotu jen váleli na gauči, protože Janimu bylo zle od žaludku, takže jen ležel, hlavu v mém klíně, a já ho hladil po vlasech...
Došlo mi, že je jeden z mála lidí, od kterých neutíkám, když se necítí dobře. Jediní další dva byli Christus a Rakel. Koneckonců, s Christusem jsme zažili tak krušné časy, že bych nedělal nic než utíkal. Ale o Janiho jsem se snad i CHTĚL starat...
Čím dál tím častěji se mi vnucovala myšlenka, že jsem se do něj snad...
Ale ne, to nešlo. Byli jsme přátelé, navzájem sexuálně se přitahující přátelé. Nic víc, nic míň, přece jsem se nemohl zbláznit do chlapa, se kterým jsem měl společnou snad jen zálibu v sexu!
Pak, po těch čtyřech měsících, se najednou všechno změnilo. Můj románek se provalil.
Samozřejmě, že Rakel to nevadilo. Vždyť věděla, že mám chlapa, jen jeho totožnost jsem jí tajil. Rozhodně jsem jí tím neublížil.
V podstatně větším šoku byli kluci z Private Line, kteří neměli ani to nejmenší tušení, že někoho vídám. Jak by taky mohli, když v prvé řadě jsem skoro ani nevídal je?
Nevím proč, ale ačkoliv byl čtvrtek PO společném víkendu, nastoupil jsem do vlaku a utekl do Tampere. Prostě jsem ho potřeboval, jeho objetí, právě v téhle situaci.
Jenže zrovna ten večer se to rozhodl docela zásadně změnit i on.
Nesouložili jsme, jen jsme se rozvalovali na jeho rozloženém gauči a objímali se. V posledních měsících jsem Janiho donutil nabrat pár kil, takže nebyl vyloženě kost a kůže, a nádherně se s ním mazlilo. Nemluvě o tom, že jsem mu radikálně zakázal stříhat vlasy, takže teď měl dlouhou černou hřívu, kterou jsem prostě nemohl nechat na pokoji. A jemu to nevadilo, naopak, vždycky se tvářil tak spokojeně, když jsem si hrál s jeho vlásky...
Takže tenhle večer jsme leželi na gauči a zase se mazlili, občas se políbili, a nepříliš pozorně sledovali nějakou hloupou romantickou komedii. A pak, uprostřed reklamy, se mi Jani najednou zadíval do očí. A řekl, že mě miluje.
Ztratil jsem řeč, tedy, na chvíli. A to mu stačilo k tomu, aby mě začal spěšně ujišťovat, že já mu totéž říkat nemusím, že to vůbec nepotřebuje slyšet, že jen chtěl, abych věděl, co ke mně ve skutečnosti cítí, ale hlavně se nemám cítit pod tlakem, protože mě nenutí jeho city opětovat. A jedna moje část chtěla vyskočit a křičet na něj, ať už je ticho, že já ho taky miluju, ale ta druhá jí to zakazovala, protože celý tenhle vztah je jen BLBOST, se kterou bych měl konečně přestat, protože my se k sobě absolutně nehodíme, zvlášť teď bych měl přestat, jenže zvlášť teď to nešlo... A tak jsem jen mlčel a přitulil se k němu.
A pak jsme šli spát a pomilovali se a já mu usnul v náručí, s myšlenkami na to, že zítra musím vypadnout, že to musím skončit dřív, než bude pozdě.
Jenže ráno, když jsem se vzbudil sám, jsem najednou věděl, že pozdě je. Vyděšeně jsem se posadil a rozhlédl se kolem sebe. Chtěl jsem vstát, ale zrovna v tu chvíli dveře ložnice klaply. Stál v nich, na sobě propocené tričko a volné tepláky, a já si uvědomil, že byl běhat.
"Juho," řekl tiše. "Běž spát. Je teprve osm."
"Taky jsi vzhůru," pípl jsem.
"Potřeboval jsem si vyčistit hlavu. Ale ty klidně-"
"Pojď ke mně..." natáhl jsem ruce.
"Neblázni. Jsem zpocenej a určitě děsivě páchnu," ušklíbl se.
"To je jedno. Prosím," zaškemral jsem, slzy na krajíčku.
"Přece v tomhle nepolezu do postele."
"Svlíkni se. Ale prosím, hlavně pojď ke mně."
Jeho hnědá očka si mě začala podezřívavě prohlížet.
"Co se děje, Japí?" přistoupil k posteli a klekl si, aby naše obličeje byly zhruba ve stejné rovině. "Děsíš mě, koťátko..."
Čekal jsem, ale druhý hlas se v mojí hlavě neozval. Byl tam jen ten, který mě ponoukal k tomu, abych...
"Asi tě miluju," špitl jsem. "Ksakru, určitě tě miluju. Jani..."
Žádné komentáře:
Okomentovat