Když jsem se ho následujícího rána pokusil políbit, odtáhl se.
Řekl, že to, co se děje, nemá budoucnost, že to nemůže pokračovat.
Ale já ani pořádně nevěděl, CO se vlastně děje.
Chodili jsme spolu? Byl tohle rozchod? Nebo to byl jen úlet?
Ale u úletu by neříkal, že nemůže pokračovat, protože u úletů se přece tak nějak POČÍTÁ s tím, že nebudou pokračovat. A kdyby to byl úlet, řekne, že to byl úlet, a neříká, že to, co se děje, nemůže pokračovat.
Nedávalo to SMYSL.
Tedy, dávalo to smysl dost dobře, ale ten smysl jsem si radši nechtěl připouštět. Přece mě Jukka nemohl taky chtít…
Tedy, taky… Kdo řekl, že já ho chci?
Dobře, uznávám, já bych CHTĚL, jakkoliv to zní jako naprostá pitomost. Jakkoliv bysme k sobě jako pár absolutně nepasovali.
Jen kdyby tady nebyla ta zatracená věc s příbuzenstvím.
Co je na tom vlastně NEMRAVNÉHO, zatraceně? Oba jsme s tím souhlasili, žádné znásilňování se nekonalo… Je to proto, že jsme spolu vyrůstali? Ale vždyť to by pak bylo nemravné i to, když se do sebe zamilují dva lidi, co se znají od dětství. Vždyť společní rodiče jsou jen…
My si přeci NEVYBRALI to, že se narodíme jako sourozenci.
A teď, jen kvůli takové pitomosti, to mezi mnou a Jukkou skončilo dřív, než to vůbec mohlo začít.
Ignoroval mě víc než rok.
Tedy, neignoroval. Spíš se ke mně choval jako dřív, prostě jako k bratrovi. Dohadovali jsme se, půl času na sebe ječeli, provokovali se…
Ale Jukkovi nedošla jedna podstatná věc. Že i když to odpíská, neznamená to, že moje city k němu, LIBOVOLNÉ city k němu, se v tom okamžiku nějak změní.
Ve skutečnosti ten rok byl každý dotyk, každé dřív nevinné zavadění našich rukou o sebe, jako elektrický impulz. Rvačky o koupelnu byly najednou skoro jako předehra, protože se mě přece DOTÝKAL, navíc jsme většinou oba byli do půl těla, takže kůže na kůži…
Při masturbaci jsem myslel výhradně jen na něj.
A to i když jsem si našel přítele, o dva roky staršího, toho nejrozkošnějšího modrookého brunetka, co jste kdy viděli, sexy, vypracovaného, okouzlujícího, charismatického…
Jmenoval se Janne.
To nejobyčejnější možné jméno.
I když, Jukka…
Já a Janne jsme spolu chodili přesně tři měsíce a osm dní, když jsme se octli u mě doma, v mém a Jukkově pokoji, konkrétně na mojí posteli, do půl těla svlečení, já ležící, on sklánějící se nade mnou…
Líbali jsme se, vášnivě. Prsty jsem bloudil po jeho zádech.
Nevěděl jsem, jestli jsem do něj zamilovaný. Rozhodně mě přitahoval, zatraceně HODNĚ mě přitahoval, ale… nevěděl jsem, jestli to taky není všechno.
Jeho ruka zajela pod okraj mých džínů. Ach, proboha. Můj poslední zážitek tohohle druhu bylo to noční honění se s Jukkou. A to bylo už až MOC dávno.
"Matti," zamumlal mi Janne do ucha. "Jak dlouho tu nikdo nebude?"
"Máma přijde nejdřív za dvě hodiny," špitl jsem. "Brácha snad až večer. Asi jde do práce. Jinak by tu už byl…"
"Výborně. To máme dost času…"
Jeho rty byly najednou na mém krku. Laskaly mě a vzrušovaly. Proboha, kdyby mě snad chtěl…
"Zlato," vzdychl jsem. "Kam až chceš zajít?"
Zarazil se.
"Podle toho, kam chceš zajít ty."
Kousl jsem se do rtu.
KAM jsem chtěl zajít?
Jeho dlaň stiskla můj bok, žádostivě, tak žádostivě, že mi bylo jasné, že zajdu naprosto kamkoliv.
"Pomiluj mě, zlato…"
Žádné komentáře:
Okomentovat