"Do prdele!" zaklel Jonne a dál se nakláněl přes opěrku gauče.
"Neříkej dvakrát," zasmál jsem se.
"Vtipálku," frkl Jonne. "Zkurvená tužka!"
"Ale no tak, blonďáčku. Prostě si vezmi jinou."
"Mám si snad pod gaučem udělat sklad psacích potřeb?!" odsekl.
"Co je na tom špatnýho?" pozvedl jsem obočí.
"Ale nic. Krom toho, že pod gaučem mi je ta tužka naprosto... HA!" vyhrkl vítězně a napřímil se, tužku v ruce.
"Gratuluju, broučku," usmál jsem se. "Na co ji vlastně potřebuješ? Nevypadá to, jako bys měl nějakej tvůrčí záchvat..."
"Nemám," pokrčil rameny. "Dávám dokupy zprávu."
"Zprávu?" vytřeštil jsem oči. "Ty jako něco PÍŠEŠ?"
"Jo. Jedno sdělení na stránky Negative," pokýval. "I když ještě není jistý, jestli tam půjde. O tom rozhoduješ ty."
"JÁ?" zamrkal jsem. Zničehonic se mě zmocnilo přímo děsivé tušení. "Jonne..."
"Chci to říct všem," olízl si dychtivě rty. "Chci, aby celej svět věděl, že Jonne Aaron a Sir Christus spolu vážně spěj. A že se milujou. Že to nejsou jen zbožný přání pubertálních fanynek. Chci to říct VŠEM!"
Všem. VŠEM.
Jak snadno to Jani zjistí, když to tenhle idiot řekne VŠEM...
"Zbláznil ses?!" vyhrkl jsem.
"Nezbláznil!" odsekl Jonne. "Hele, všichni vědí, že jsem gay. Fajn. Všichni vědí, že ty seš bi. Ještě víc fajn. Nebude to žádný překvapení! Teda, extrémní překvapení. Nepřijdeme o fanoušky, nic!"
"Napadlo tě, že možná nechci, aby se to veřejně vědělo?!"
Začínal jsem panikařit. Tohle se nemělo dít. Tohle mělo zůstat tajné.
"Proč?!" vytřeštil Jonne oči. "Jsme spolu dva roky! Ještě spolu ani nebydlíme! Neví o nás vůbec nikdo, dokonce ani bráškové, a víš, že těm říkám všechno!"
"Víš, proč s tebou nechci bydlet."
Ne, blonďáčku, víš, co jsem ti řekl. Zatraceně, ale víš to...
"Ach, jasně. Chceš mít svoji SVOBODU," frkl. "Ale já chci bejt s TEBOU, Jukko! Chci... Chci s tebou bydlet, chci se vedle tebe probouzet, chci s tebou ráno pít kafe... Ale jsem ochotnej na to zase zapomenout, jsem ochotnej dát ti tu tvoji SVOBODU, ale aspoň chci, aby lidi věděli, že s tebou jsem!"
"Jonne..."
"Stydíš se za mě? Chceš se se mnou rozejít?!"
"Řekl jsi, že je na mně, jestli se ta zpráva zveřejní," olízl jsem si rty. "No, já jsem rozhodl. Říkám ne. Nechci to říct. A i kdyby, nemyslíš, že by bylo lepší to říct rodině a známejm, než to vyvěsíš NA INTERNET?!"
"A jsi ochotnej říct to aspoň jim?" pozvedl Jonne obočí.
"Ne, nejsem," zavrtěl jsem hlavou.
"Takže se stydíš za to, že se mnou jsi?"
"Ne!" zaskučel jsem. "Jen prostě... Nemám na ten cirkus, co by se strhnul v okamžiku, kdy by se na to přišlo."
"Ale proto jsem tady já. Podpořil bych tě!"
"Musím jít, Jonne," vzdychl jsem a zvedl se z křesla.
"Co? Slíbil jsi, že tady budeš přes noc! JUKKO!"
"A myslíš, že mám ještě CHUŤ tady bejt?!"
Prásknul jsem za sebou dveřmi obýváku. Věděl jsem, že za mnou nepůjde. Nikdy se neuměl hádat takhle. Počká, až se uklidním a přijdu sám.
Sakra, Mikkonene. Od začátku jsi věděl, že si říkáš o průser. Ale tohle by mohlo bejt horší, než jsi myslel...
Žádné komentáře:
Okomentovat