Moje pornohvězda 8/10

Tak co uděláš, Jacku?

Pár vteřin jsem jen stál, ale nic se už neozvalo. Zhluboka jsem se nadechl. I tamto vzlyknutí jí muselo jen utéct. Určitě teď doufá, že jsem to neslyšel. Že odejdu, aby se mohla rozplakat pořádně. Že...
Kousl jsem se do rtu. Otevřel jsem dveře bytu. Pak jsem je zabouchl.
Ještě pár vteřin bylo ticho. A pak se ozvalo další vzlyknutí. Následované dalším. A dalším. Jako by se najednou protrhla hráz a ona si konečně dovolila projevit city.
Jako by se mi kolem srdce ovíjely ledové prsty.
Brečí kvůli mně. A to jsme si spolu ani nestihli začít.
Ne, počkat. To je blbost. Brečí kvůli sobě. Jen kvůli sobě. Já bych nikdy nevyletěl, nebýt ona tak zatraceně...
Vzdychl jsem a vrátil se do ložnice. Klapnutí dveří si ani nevšimla.
Ležela na posteli, obličej měla zabořený do polštáře. Ramena se jí třásla.
Nechtěl jsem ji takhle vidět. Nikdy, nikdy jsem ji takhle nechtěl vidět.
Asi to přece jen byla z větší části moje vina.
Lehl jsem si vedle ní, byla čelem ke mně, objal jsem ji, políbil její vlasy.
Co se to se mnou dělo? Klepal jsem se strachy, že začne křičet, že mě odmítne, že řekne, že pořád chce, abych odešel.
Ale to by nebrečela, ne?
Ona jen zakňučela, na nic se neptala, nezajímalo jo, jak je možné, že jsem pořád tady. Přitiskla se ke mně, zabořila obličej do mého ramene a dál vzlykala, zatímco její ruka hladila moje záda...
Usmál jsem se.
"No tak, Rakel. Tiino, zlato... Zlatíčko..." zamumlal jsem.
Polibek na krk a další vzlyky.
Mohl jsem jen čekat, až ji to přejde. Takže jsem ji hladil po zádech, jen hladil a do ucha jí šeptal, že je všechno v pohodě, že jsem tady, že tady zůstanu, že jestli bude chtít, zůstanu s ní navždycky... Možná mi přeskočilo. Jenže v tu chvíli jsem to nějak tak cítil. Že když mi řekne, abych už nikdy nikam nechodil, nepůjdu.
"Jsi ta nejúžasnější ženská, co jsem kdy potkal, Tiino," řekl jsem, když se začala pomalu uklidňovat.
"Ne. Jsem pitomá. Hloupá holka, která ti vyčítá něco, za co ani... nemůžeš."
Pak se zase rozkašlala. Skoro až děsivě.
"A dost," zvedl jsem se, když mi došlo, že celou tu dobu není přikrytá. "Teď se převlečeš do tý košile, co jsem ti předtím podal, vezmeš si sirup na kašel, vezmeš si pro jistotu i prášek na teplotu, a půjdeš spát, ano?"
"Ale..."
To byl strach?
"Budu tady ležet s tebou," mrkl jsem. "Jen... ne pod tou dekou, pokud to nevadí. Přece jen, kdyby ses ještě potila..."
Usmála se. Zdálo se, že se jí hodně ulevilo.
"Fajn. To beru. Tak... se otoč, buď tak hodnej."
"Zatím dojdu pro něco k pití, ano? A taky potřebuju na toaletu. Takže mě omluvte, madam..."
Rakel přikývla. Nic jiného jí ani nezbývalo, protože ji přemohl další záchvat kašle.