Můj miláček

Autor: Arvari
Žánr: hetero (!) komedie
Přístupnost: Ne, žádný sex
Postavy: Sir Christus, jeho přítelkyně, jež je pouze výplodem mé fantazie
Shrnutí: "Kdybys mě tu nechal aspoň OBČAS poklidit, lásko..."
Počet slov: 846
Poznámka: Nic nevím, nikoho neznám, nikdy se nestalo, ačkoliv... Nikdy neříkej nikdy...

Seděla jsem v křesle v obývacím pokoji a poklidně sledovala, jak můj miláček poletuje sem a tam místností a snaží se ve svém zvláštním organizačním systému, přesně v tom, na který jsem měla přísný zákaz sahat a především který jsem v žádném případě nesměla uklízet, najít sadu trsátek, kterou si koupil přede dvěma týdny.
"Kdybys mě tu nechal aspoň OBČAS poklidit, lásko..." neodpustila jsem si, když přehazoval hromadu papírů na místo, odkud ji postupně přemístil ani ne před pěti minutami.
"Ticho! To bych pak nic nenašel!" frkl.
Naprosto typická logika Sira Christuse.
"To nenajdeš STEJNĚ!" protočila jsem panenky.
"Mám pocit, že jsem je viděl tady..." zamumlal Jukka nad pracovním stolem. "Vážně myslím, že tu někde byly!"
Člověk si s ním někdy vážně přišel jako na návštěvě u věštkyně. 'Mám silný pocit, že vidím stůl... skleněný... Ne, dřevěný! Nepochybně dřevěný stůl!'
"Lásko..." zamrkala jsem na něj.
Byl ke mně zády, ale stejně se zarazil v polovině pohybu, kterým bylo kupení hrnků od kávy do pokud možno co nejstabilnější pyramidy.
Otočil se a upřel na mě pohled, který se nedá nazvat jinak než vražedným. Kdyby byl DOSLOVA vražedným, nejspíš by mi vybral takovou smrt, po které by bylo možno mé ostatky uložit do krabičky od zápalek.
"Ty celou dobu VÍŠ, kde jsou, co?" zeptal se mě hlasem, který by se dal přirovnat k suchému ledu.
"No... Dost možná," uznala jsem.
"KDE?"
"Co za tu informaci dostanu?" pozvedla jsem obočí.
"ZLATO!" zaskučel. "Už teď jdu na tu zkoušku pozdě!"
"Jo, broučku. Moc smutný. Ale pokud za to něco nedostanu..." pokrčila jsem rameny.
Došel ke mně, sklonil se a políbil mě na rty.
"Záloha, zbytek večer," řekl. Pak na mě upřel psí pohled, o kterém moc dobře věděl, že mu nemám ani tu nejmenší naději odolat. "Prosím?"
"Když JÁ je viděla naposled, válely se v ložnici na tom malým křesílku."
Do Jukkových krásných očí se v tu chvíli vkradl výraz nesmírné hrůzy.
"T-to jako na tom..."
"Na tom, na který už dva týdny odhazuješ špinavý oblečení, na který nesmím sahat, protože většinu jsi ho měl na sobě jen jednou a mohl by sis ho chtít vzít zase, což neuděláš, když zrovna náhodou bude v pračce? Ano, světlo mého života, přesně tam," kývla jsem.
"Zatraceně!" zaklel Jukka a rozeběhl se do ložnice.
Protočila jsem panenky.
Na druhou stranu by to mohlo znamenat, že mě moje drahá polovička konečně nechá, abych naši společnou domácnost aspoň TROCHU poklidila.
Z ložnice se ozval zvuk rozbíjeného skla a mně bylo jasné, že můj svícen, který stál na okně, právě odešel na věčnost. Velmi hlasité a nevybíravé zaklení následovalo hned vzápětí.
Došlo mi, že jestli mu nevyrazím na pomoc, skončí to naprostou demolicí našeho bytu, přičemž ta trsátka stejně NENAJDE.
Zvedla jsem se z gauče a vyrazila za svým drahouškem. Když jsem vstoupila, byl právě zcela zaměstnán přehazováním svých početných svršků. Sakra, vážně toho za poslední týdny unosil TOLIK? Pak mi došlo, že tam nejsou zdaleka jen věci, co měl na sobě, ale i věci, co si vzít PLÁNOVAL, aby pak zjistil, že mu neladí k tkaničkám od bot a proto si je rozhodně nemůže obléct. Typický můj Jukka.
Zezadu jsem k němu přišla a položila mu ruku na záda.
V tom okamžiku zaječel způsobem, který byste spíš čekaly od ŽENSKÉ hrdinky nějakého hororu, udělal poloviční piruetu, načež ztratil rovnováhu a zřítil se do maličkého křesílka, které ten náhlý nápor neuneslo a převrátilo se nazad, a to i s mým milovaným.
Vyprskla jsem smíchy, když se na mě ze země zmateně podíval, na hlavě částečně navlečenou svou červenou košili.
"KIIRO!" vykřikl až nepřirozeně vysokým hlasem. "VYDĚSILA JSI MĚ!"
"Ale. Nepovídej. Já bych si nevšimla," odvětila jsem.
"Jak si to představuješ?!" kníkl a stáhl si z hlavy košili. "Takhle se ke mně zezadu připlížit!"
"Neplížila jsem se. Naprosto normálně jsem ŠLA," ušklíbla jsem se.
"Tak příště dělej víc kraválu!" odpověděl bez zaváhání. "Ach, SAKRA! V tomhle ty trsátka už VŮBEC nenajdu!"
"Ach, miláčku..." sehnula jsem se a zvedla malou krabičku. Nevěřícně se na mě zadíval.
"Kiiro, za tohle se ti večer vážně ODVDĚČÍM!"
"To bych ti taky radila," pokývala jsem.
"Odvděčím!" sliboval horlivě. "Slibuju, uvařím ti horkou čokoládu, udělám masáž, cokoliv, na co si jen vzpomeneš!"
"Tak to moc ráda slyším," usmála jsem se.
Natáhl krk a políbil mě. Zároveň se vyškrábal na nohy.
"Ale teď už vážně musím běžet, zlatíčko. Vrátím se tak za tři hodinky!"
Slyšela jsem, jak při obouvání bot shazuje z botníku i ty moje, a pomalu jsem se narovnala.
"Jasně, zlatíčko. Ať vám to dneska jde. Miluju tě!"
"A já tebe!" křikl. "Pa!"
Dveře bytu se za ním zabouchly.
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Vypadalo to tu jako po výbuchu atomové bomby. Když jsem vyšla zpátky do obývacího pokoje, zrak mi padl na další známky Jukkovy osobité pořádnosti.
V tu chvíli jsem se rozhodla.
Je čas přestat brát ohledy na Jukkovy protesty.
Jde se uklízet...