Když jsi otvíral dveře bytu, byl jsem už připravený.
Seděl jsem na tom křesílku, co stálo čelem ke dveřím, tak ležérně, jak jen to bylo v tom nepříliš pohodlném oblečení možné. Byl jsem tu už minimálně pět minut, očima hypnotizoval kliku a modlil se, abys už přišel a všechno, nebo aspoň drtivou většinu, ze mě sundal.
A teď se klika konečně pohnula a já nasadil co nejsvůdnější možný výraz.
Vešel jsi do bytu, jako vždycky, sundal boty a urovnal je maximálně tak lehkým kopnutím, ačkoliv jsem ti už aspoň stokrát říkal, ať si je dáš na botník. Bundu sis pověsil na věšák. Pak ses otočil... a naprosto ztuhl.
Bylo nesmírně těžké udržet v té situaci vážnou tvář. Naštěstí se mi to podařilo. Kdyby ne, najednou bych to nebyl já, kdo by měl navrch.
"Jannie?" zamrkal jsi.
"Ahoj, Athíku," usmál jsem se sladce. "Jak bylo na zkoušce?"
"C-co to tu... děláš?" zeptal ses.
"Co bych měl dělat?" pozvedl jsem obočí a vstal z křesla. Nejistě jsem se vydal k tobě.
Ano, moc dobře jsem věděl, že se máš čemu divit. Že mám na sobě nádherně zdobený černý korzet, nijak extra dlouhou tylovou sukýnku a vysoké černé kozačky na jehlových podpatcích. Prostě nic, v čem bych se obvykle producíroval. Nic, v čem by se většina chlapů obvykle producírovala.
A ty jehlové podpatky možná nebyly to pravé, když jsem se nad tím tak...
Naštěstí se mi podařilo dojít k tobě dřív, než jsem mohl nějak výrazněji ztratit rovnováhu. A když jsem si opřel ruce o tvoje ramena, vypadalo to snad jako součást svádění a ne jako zoufalé volání o pomoc.
Ach, ano. A protože už normálně jsem byl o kousek vyšší než ty, teď jsem tě převyšoval o dalších deset centimetrů. Zatraceně. Ale co...
"Jannie, zlato?" olízl sis rty.
"Ano, lásko moje?" zamrkal jsem dlouhými umělými řasami.
"Proč jen mám dojem, že si dneska hraješ na moji luxusní kurvičku?"
"Tvoji?" naklonil jsem hlavu. "Kdo řekl, že jsem TVŮJ? Třeba si teď míním jít stoupnout dolů na ulici a-"
Umlčel jsi mě polibkem.
"Pšt..." řekl jsi tiše. "Vždyť se na tom málem ani neudržíš. Jak bys chtěl proboha jen sejít po schodech dolů?"
"Ty jsi ale parchant," frkl jsem.
"Jo, zlato..." špitl jsi a stoupl si málem na špičky, jen abys mě mohl políbit na ušní lalůček. Celým mým tělem jako by projel elektrický výboj. Naskočila mi husí kůže, chloupky po celém těle vstaly...
"Ale no tak," olízl jsem si rty. "Takhle se ke kurvám nechová."
"Nejsi kurva," pošeptal jsi mi. "Jsi můj krásnej miláček."
"Athi..." zakňučel jsem, když jsi rty přisál na můj krk.
"Pojď. Chci tě..."
Odlepil jsem se od tebe a opatrně couvl.
"Tak si mě pojď vzít..."
A najednou jsem se octnul ve tvém náručí.
"Ne tady. V ložnici."
Vážně jsi mě odnesl. Ještě štěstí, že jsem nechal otevřené dveře. Celou dobu ses na mě usmíval. A pak jsi mě položil na postel, rty přitiskl na ty moje, hladil jsi mě po boku...
"Ale ten korzet půjde dolů," zamumlal jsi. "Nechci riskovat, že mi v nejlepším omdlíš z nedostatku kyslíku."
"Tak zjisti, kudy se do toho leze..." zavrněl jsem.
"Ty mi to neřekneš?" olízl sis rty.
"To by přece nebyla žádná legrace."
Široce ses zaculil a začal ses rvát se šněrováním na přední straně korzetu. Hm, dobře, lásko, chápeš rychle...
Žádné komentáře:
Okomentovat