Obyčejné Vánoce

Autor: Arvari
Žánr: Tak nějak... všechno?
Přístupnost: Žádnej sex...
Postavy: Berte to jako překvapení, ano?
Shrnutí: "Co jsi nepochopil na tom, že máš jít prostřít stůl?!"
Počet slov: 817
Poznámka: Nic nevím, nikoho neznám, nikdy se nestalo, ačkoliv... Nikdy neříkej nikdy...

Poznámka 2: A veselé Vánoce za Finn...

Vzala jsem tři talíře a položila je na stůl. Otočila jsem se zpátky ke kuchyňské lince. Příbory, příbory...
"Jukko!" vykřikla jsem. "Co jsi nepochopil na tom, že máš jít prostřít stůl?!"
"Matti mě nechce pustit do koupelny!" ozval se hlas mého sedmnáctiletého syna.
Protočila jsem panenky.
"A vážně tak NUTNĚ potřebuješ do koupelny?"
"MAMI!"
Že se vůbec ptám. Jistě, že potřebuje do koupelny. Potřebuje se přece NALÍČIT a upravit si VLASY.
Ano, říkala jsem SYNA.
"Matti Mikkonene! Okamžitě vylez z té koupelny!" křikla jsem.
"Minutku!" zazněl tentokráte hlas mého třináctiletého syna.
"Já stejně vím, co tam děláš!" vyhrkl Jukka. "Sakra, Matte! To si můžeš udělat i u sebe!"
Vzít příbory.
Jedna, dva, tři...
Osmdesát čtyři...
Proč já si ještě nezvykla.
"Kluci, nemůžete se přestat hádat aspoň o Vánocích?"
Ve dveřích kuchyně se objevila vysoká a štíhlá Jukkova postava. Pohodil hlavou a blonďaté vlasy se mu lehce zavlnily.
"KLUCI?" pozvedl můj drahý chlapeček uraženě obočí.
"Ach, Jukko, neber si to osobně," usmála jsem se a podala mu látkové ubrousky.
"Mám jako donýst Mattovi?" zakřenil se.
"To máš nějak hezky upravit na stole!" frkla jsem. "Šašku."
"Ale MAMI," upřel na mě psí pohled, který si dost možná ještě pamatoval od svého otce. "Já se vážně POTŘEBUJU-"
"Vlasy ti nejvís sluší takhle," usmála jsem se a prohrábla prsty jeho jemné blonďaté pramínky. "A vážně by tě zabilo jednou se nenamalovat?"
"Ale..."
"Zabilo. Chápu. Ach, Jukko, co z TEBE bude..."
"Rocková hvězda přece!" rozzářil se.
"Z tebe tak!" frkl Matti, který se právě dostavil z koupelny. "Jestli z někoho bude rocková hvězda, tak ZE MĚ!"
"A je to tady zase..." povzdychla jsem si.
"CO?" otočili se ke mně oba.
"Ale nic," mávla jsem rukou. "Jukko, ty ubrousky. A skleničky, buď tak hodný. Matti, umyl sis ruce?"
Můj drahý třináctiletý synáček v tom okamžiku zrudl tak, že by si ho člověk div nespletl se semaforem, načež sklopil zrak k zemi a něco nesouvisle zamumlal. Za zády jsem slyšela, jak se Jukka takřka dusí smíchy.
"Pokud ano," pokračovala jsem klidně, "buď tak hodný a přines z obývacího pokoje svícen, ano? A svíčky."
"Jo, mami," vypravil ze sebe Matti a vypařil se.
Jukka se začal řehtat.

Seděla jsem a dívala se na televizi.
Matti byl schoulený v křesle, přes sebe přehozenou tenkou oranžovou deku a spal. Byla skoro půlnoc.
Jukka byl pohodlně usazený na zemi, na klíně svoji novou kytaru, a vybrnkával těch pár melodií, co uměl zahrát vážně dobře. Oči měl sice otevřené, ale nepředpokládám, že něco kolem sebe vnímal. Ve tváři měl zaujetí, vášeň, byl dokonale ztracený ve vlastním světě. Zvláštní, co všechno měl po otci.
Usmála jsem se a obrátila pozornost k televizi.

Vzala jsem pět talířů a odnesla je na stůl. Otočila jsem se zpátky ke kuchyňské lince. Příbory, příbory...
"Chceš pomoct?"
Otočila jsem se a zadívala se na zářící tvář lemovaná hustými černými vlasy.
"Můžeš," kývla jsem. "Zvládneš prostřít?"
"No jasně," usmál se Jani a okamžitě se talířů chopil. "Ehm, poslyš..."
"To jsem si mohla myslet, že mi nenabízíš pomoc jen TAK," protočila jsem panenky. "Tak copak?"
"Jen... Pořád si nejsem jistej," zamumlal, zády ke mně.
"Jestli si nejsi jistej, tak-"
"Nejsem si jistej, že si je JUKKA jistej," vzdychl. "Víš, řekl bych... tak na devadesát, pětadevadesát, možná i devětadevadesát procent jo. Ale co když..."
"Když?" pozvedla jsem obočí.
Položil poslední talíř a otočil se na mě.
"Co když je to brzo? Jsme spolu jen něco málo přes rok."
"Když jsem si brala Arwa, byli jsme spolu... sedm měsíců."
"A nebyla jsi NÁHODOU těhotná?" pozvedl obočí.
"To odmítám komentovat," ušklíbla jsem se. "Důležitý je, že Jukka tě zaručeně MILUJE. ZBOŽŇUJE. Vážně."
"Tak když... myslíš..."
Uslyšela jsem klapnutí dveří koupelny. Za pár vteřin se v kuchyni objevil i Jukka.
"Lásko? Myslel jsem, že se tu máma baví s Mattim!" zamrkal zmateně. "Ty POMÁHÁŠ? TY, kterej doma NIKDY ani neumyješ nádobí?"
Sledovala jsem, jak můj syn jde ke stolu a objímá svého prozatím jen přítele.
"To jsi na mě vykecávat nemusel," zamumlal Jani a krátce ho políbil.
"Jukko?" ozvala jsem se. "Ubrousky."
"Zatím nepotřebujeme..." zakřenil se Jukka.
"NA STŮL!"

Seděla jsem na gauči a dívala se na televizi.
Matti seděl na křesle a brnkal na kytaru, kterou dostal od svojí snoubenky. Která, mimochodem, seděla vedle mě.
Jani s Jukkou byli usazení na zemi. Jani Jukku zezadu objímal, zatímco můj teď jednatřicetiletý synáček pořád nevěřícně zíral na prstýnek z chirurgické oceli, který měl na prsteníčku levé ruky. A zrovna teď zvedl Janiho levou ruku a zadíval se na zcela totožný prstýnek na ní. Jani ho políbil do vlasů.
Usmála jsem se a obrátila pozornost k televizi.