Po uši zamilovaný

Autor: Arvari
Žánr: V angličtině se tomu říká fluff, napoví vám to něco?
Přístupnost: V záběru nic, takže se neradujte.
Postavy: Robin Savage, Zacky Nite
Shrnutí: Po jednom... hezky stráveném večeru.
Počet slov: 670
Poznámka: Nic nevím, nikoho neznám, nikdy se nestalo, ačkoliv... Nikdy neříkej nikdy...

Když jsem se vzpamatoval, ležel jsi na boku, čelem ke mně, oči zavřené, plné rty zase lehce pootevřené, hlavu podloženou svojí svalnatou paží, druhou ruku položenou na polštáři. Byl jsi nahý, na tvojí kůži ještě zasychal pot.
Usmál jsem se a přikryl tě, opatrně, to poslední, co jsem chtěl, bylo vzbudit tě. Když spíš, jsi snad to nejnevinnější stvoření na světě. Jsi roztomilý, tak nehorázně sladký.
Něco jsi zabručel, když se na tvoje krásné tělo přitiskla deka, a tak nějak legračním způsobem nakrčil nos. Ale spal jsi dál.
Pohladil jsem tě po tvých blonďatě melírovaných vlasech a odolal pokušení tě pevně obejmout, umačkat, líbat tě. Protože by ses zaručeně vzbudil a já tě vzbudit nechtěl.
Pomyslel jsem na to naše milování před chvilkou, na to, jak tvoje nevinná tvář vypadá ve chvíli, kdy ji ovládá čirá rozkoš, když jsou tvoje ústa pootevřená o kousek víc, když zavřeš oči tak pevně, že se ti na čele udělá vráska, když se ti začne chvět brada a když nakonec ty oči otevřeš, jen aby ses na mě mohl dívat, když se uděláš...
Musel jsi dneska být utahaný. Normálně vydržíš chvíli vzhůru, obejmeš mě, usínáme spolu, říkáš, jak mě miluješ... A dneska usneš ještě dřív, než já stihnu sletět z orgastického obláčku?
Nevyčítám ti to. To by mě ani nenapadlo. Protože kdybys neusnul, přijdu o ten úžasný pohled před sebou.
Nikdy nebudu Jannovi dost vděčný za to, že mě seznámil s tím Zackym Nightem, jen proto, že měl dojem, že bysme si mohli sednout. Sedli. Natolik, že jsem najednou zjistil, že jsem kytarista ve dvou kapelách najednou. A Jann mě v tom ještě PODPOROVAL, což bylo něco, co od něj nikdo, a to prosím včetně mě, nejspíš nečekal.
A když jsem za ním přišel s tím, že jsem do tebe po uši zamilovaný, jen se zakřenil a řekl, ať do toho prostě jdu. A já jsem rád, že jsem poslechl. Vážně, co jsem mohl ztratit? Dobře, až tak málo toho nebylo, v prvé řadě jsem mohl ztratit tebe, ale... Mohl jsem tě taky získat. A nejen jako kamaráda. Jako přítele, jako milence, jako svého miláčka...
Získal. Od té doby mi bylo úžasně, tak úžasně.
Když ses po půl roce zeptal, jestli se k tobě chci nastěhovat, myslel jsem, že se rozteču. Pak mě přepadl strach, že spolu nebudeme moct fungovat, že se ukáže, že jsme spolu měli jen chodit, že v momentě, kdy to začne být vážně vážné, to celé bouchne.
Nebouchlo. Ano, párkrát jsme se pohádali, jednou ne právě hezky, občas na sebe prostě jen vrčíme, musel jsem se naučit počítat se všemi tvými nedostatky a ty sis na oplátku musel zapamatovat ty moje, ale... Nějak to fungovalo.
A já tě pořád miloval. Možná to přejde, možná to přejde už brzo. Ale teď jsem tě miloval.
Políbil jsem tě na čelo a opatrně se zvedl z postele.
"Robi?" ozval ses chraptivě, když jsem akorát došel ke dveřím. "Kam jdeš?"
"Jen si dám sprchu," usmál jsem se, ačkoliv jsi to nemohl vidět. "Hned jsem zpátky, neboj."
"Hm..." zamumlal jsi. "Dobře..."
"Jen spinkej. Nenech se rušit."
Sprchou jsem vážně jen prolétl. Chtěl jsem zas rychle být u tebe.
Vplížil jsem se do ložnice, zhasl světlo a opatrně vklouzl pod deku.
"Zlato?" ozvalo se ze tmy.
"Ano, lásko?" zašeptal jsem.
"Pojď ke mně..."
Usmál jsem se a přesunul se do tvé náruče. Poslepu jsem našel tvoje rty a něžně je políbil. Otočil ses, teď jsi ležel na zádech, a já si mohl položit hlavu na tvůj hrudník.
Objal jsi mě a políbil do vlasů.
"Promiň, že jsem tak usnul..." špitl jsi.
"To vůbec nevadí, Ville," usmál jsem se. "Měl jsi dlouhej den."
"Mhm..."
Zavřel jsem oči.
"V kolik ráno vstáváš?"
"V sedm."
"A vzbudíš mě?"
"Ani náhodou."
"Hajzlíku."
"Miluješ mě?"
"Jo, miluju, a moc."
"A já tebe. A proto tě nebudu budit."
"Nesnáším tvoji logiku."
"Mhm... Tak dobrou, Robi."
"Dobrou, Ville..."