Přespříliš složitý vztah

Autor: Arvari
Žánr: slash, prosím
Přístupnost: PG-13
Postavy: Je jich tam kapku víc, ale zásadní jsou jann Wilde a Tommi Liimatainen
Shrnutí: Malý průlet jedním... přespříliš složitým vztahem. Aneb nikdy si nezačínejte se svým manažerem. Nebo snad...
Počet slov: 2646
Poznámka: Nic nevím, nikoho neznám, nikdy se nestalo, ačkoliv... Nikdy neříkej nikdy...

"Takže... Co vlastně hrajete za... styl?" ušklíbl se dlouhovlasý muž v jednoduché černé košili a znovu si mě přes stůl důkladně prohlédl. Nejméně podvanácté.
"No... To se těžko popisuje," ošil jsem se. Začínal jsem pomalu litovat svého rozhodnutí vzít si k černému tričku zářivě žluté kalhoty, červený kabátek a výrazné náušnice. Protože osobě, která, jak jsem doufal, se mnou měla podepsat nahrávací smlouvu, se moje vzezření zjevně nezamlouvalo.
"Tak to aby ses trochu snažil," usmál se sladce.
"Nedostal jsi cédéčko?" kousl jsem se do rtu.
"Dostal," kývl. "Ale neřekl bych, že se z něj ten styl dal právě pochopit."
"No, a to je přesně ono," zasmál jsem se. "Je to nepopsatelný a nepochopitelný osobitý styl Janna Wilda!"
"Ach. Jistě," řekl nepříliš přesvědčeným tónem. "A proč, smím-li se zeptat, chceš, aby vaše album vydalo právě Hype?"
"No, já..." odkašlal jsem si. Protože jste největší nahrávací společnost, u který je ještě šance, že by nás vzala, a protože jen jedna věc je horší než to, že se o vás mluví, a to je to, že se o vás nemluví, řekl jsem si v duchu. A vzápětí jsem to zopakoval nahlas.
Tommi Liimatainen nejdřív překvapeně zamrkal, ale pak se mu na tváři rozhostil široký úsměv.
"Výborně," pokýval.
"C-cože?" zamrkal jsem tentokráte já.
"Líbíš se mi," řekl Tommi. "Beru tě. A tu tvoji skupinu. Jaká že to byla Avenue?"
"Rose," vydechl jsem. "Rose Avenue. Počkej, myslíš to vážně. Bereš nás?!"
Tommi vstal, obešel stůl a napřáhl ke mně ruku.
"Beru," potvrdil. "Stav se tu zítra. Probereme detaily. Zatím dám dohromady hrubý návrh smlouvy. Bude ti to vyhovovat o půl desáté?"
"Tommi, DĚKUJU!" zavýskl jsem a skočil mu kolem krku.
Vzápětí mi došlo, co jsem udělal, a v tu ránu jsem byl metr od něj.
"Neboj. Nerozmyslím si to," zasmál se. "Zítra o půl desáté, dobře?"

O půl roku později nás Tommi vzal na turné s Negative. Netušil jsem proč. Ještě jsme ani nevydali album, skoro nikdo nás neznal, a najednou jsme byli v Německu a dělali předskokany Tommiho hlavní kapele. Bylo to neskutečné.
Odehráli jsme první koncert. Negative před chvílí nastoupili. Tender se už stihl osprchovat a René prohlásil, že se radši v klidu umyje v hotelu, takže oba dva teď někde poletovali a sklízeli naše věci. Ardé byl ve sprše a já se právě v šatně pokoušel dokonale odlíčit, což se ukázalo skoro nemožným. Jako ostatně obvykle.
Levé oko se mi už jakž takž očistit povedlo a právě jsem se rval s odolnou tužkou na tom pravém, když to momentálně slzící levé v zrcadle spatřilo známou postavu.
Odložil jsem vatový tamponek a otočil se.
"Tommi?" ošil jsem se.
Fajn. A teď nás pošle domů a narychlo sežene někoho jiného. Sakra.
"Ahoj, Wilde," usmál se.
"Nekoukáš se na Negative?" zeptal jsem se opatrně.
"Negative jsem viděl už stokrát."
"No, taky pravda..."
"Jen ti jdu říct," zaculil se Tommi a udělal pár kroků směrem ke mně, "že jste dneska byli fakt skvělý. Ty jsi byl skvělej. Vážně úžasnej. Ty lidi tě MILOVALI."
Spadl mi kámen ze srdce. Najednou jsem cítil, že se můžu uvolnit a usmívat se.
"Takže ještě nelituješ toho, že jsi nás sem vzal?" pozvedl jsem obočí.
"Ne. A pochybuju, že vůbec začnu."
Stál ode mě sotva půl metru. Usmíval se.
Nikdy jsem si ho vlastně důkladně neprohlédl, až teď. A když jsem si ho prohlédl, došlo mi, že není zdaleka tak nepřitažlivý, jak jsem si původně myslel. Vlastně právě naopak. Když se to vzalo kolem a kolem...
"Jediný způsob, jak se zbavit pokušení, je vzdát se mu," špitl jsem.
Pak už vím jen to, že jsem udělal krok vpřed a přitiskl rty na jeho. A taky to, že on se vůbec nebránil.
Tu noc jsem strávil v Tommiho pokoji. A tak to mezi námi začalo.

"Ty jsi musel ZEŠÍLET, Wilde!"
"Co tě k tomu vede, Ardínku?" frkl jsem.
"Spát s tím, kdo drží v ruce tvoji nahrávací smlouvu? To JE šílenství!" vykřikl můj kytarista.
"Nespíme spolu. Teda, my spolu jen nespíme. My JSME spolu, proto vám to říkám!" odsekl jsem.
"Fajn, tak jak dlouho teda JSTE spolu?" zapitvořil se Ardé.
"Od včerejška," zamumlal jsem.
"Ach, skvěle. Takhle dlouhej vztah, to nemůže nevyjít!"
"Ale spíme spolu čtvrt roku!" dodal jsem hlasitě.
"Promiň, ale to furt není právě dlouho!"
"Ardé," oslovil ho mírně René. "Uklidni se. O nic nejde. Je to jeho život, jeho rozhodnutí."
"Ale ty jsi taky součástí JEHO nahrávací smlouvy!" štěkl Ardé.
"No A?" protočil Tender panenky. "Čeho se bojíš? Že se spolu rozejdou a Tommi nás naschvál vykopne. Ale no tak. Tommi je dospělej, stejně jako Jann!"
"Díky, zlato," usmál jsem se na něj.
"No, jak myslíte" vzdychl Ardé. "Já říkám, že toho ještě budeš litovat, Wilďáku..."

Nevěřícně jsem se na Tommiho díval.
"Co jsi to právě řekl?" vydechl jsem.
"Jen to, že na to evropský turné s Negative nejdete. Nevyplatí se mi to. Jako předskokana vezmeme vždycky nějakou skupinu z tý země. Promiň," pokrčil rameny a strčil si do úst další kus svého steaku.
Odstrčil jsem svůj talíř s jídlem. Najednou jsem neměl vůbec na nic chuť. Popravdě se mi chtělo málem i zvracet.
"To nemůžeš myslet vážně," řekl jsem tiše.
"Proboha, Janne. Nic na tom přece není," protočil Tommi panenky. "Musíš to pochopit. Jde jen o obchod, nic víc."
"O obchod," kývl jsem pomalu. "Ale... Ty jsi mi SLÍBIL..."
"Nechovej se jako děcko, Janne. Slíbil jsem ti to, ano. Ale uvědom si, že pokud jde o turné, přistupuju k tobě jako k NORMÁLNÍMU umělci, co mám v Hype. Když přijde na věci kolem skupiny, nejsi můj milenec, nejsi partner, jsi PODE MNOU a JÁ mám v tomhle hlavní slovo. A s tím jsi hned na začátku souhlasil."
"Tommi, tohle je nefér, ať jsem tvý cokoliv!" vykřikl jsem. "Měl jsem to slíbený, měl jsi to všechno už jen zařídit! Zatraceně, já tě znám, Liimatainene! Jiný skupině bys tohle neudělal, ty právě naopak spoléháš na to, že mě po večeři ošukáš a tohle ti prostě projde!"
"Takhle nemluv," zavrtěl Tommi hlavou.
"Budu takhle mluvit!" vyskočil jsem ze židle. "Protože je to pravda! Janne, na tohle nemám peníze. Janne, tohle je blbost. Janne, nemůžeš mít druhej videoklip. Janne, nech nový skupině starý jméno. Jen proto, že jsem s tebou, mě nebereš jako normálního muzikanta! Ale chceš novinku? Ke mně si taky nemůžeš dovolit VŠECHNO!"
"Vždycky můžeme tu smlouvu zrušit," řekl klidně. "Jen proboha přestaň hysterčit. Vážně nesnáším, když se z tebe stane takováhle drama queen."
"A já nesnáším, když mi tak říkáš, moc dobře to víš!" zaječel jsem. "A zrušit smlouvu? Ty mi chceš ZRUŠIT SMLOUVU?! A nechceš s tou smlouvou zrušit rovnou i celej tenhle náš zkurvenej vztah?!"
"Takhle nemluv..."
Ale pořád tam jen seděl a jedl svoji večeři. Najednou mi to došlo. Nebo jsem si to aspoň myslel.
"Vždycky je cosi směšného v citových výlevech těch, jež jsme přestali milovat. Tak tak je to, Tommi? Proto se ke mně chováš takhle?" zašeptal jsem.
"Tohle už nikdy neříkej. Jani, proboha!"
"Je to tak. Je to tak, zatraceně. Už mě nemiluješ, už dávno mě nemiluješ! A já idiot... Kurva!"
Do očí se mi hrnuly slzy a já nechtěl, aby je viděl.
Vyběhl jsem z kuchyně a začal si v předsíni obouvat boty. Když jsem uslyšel šramot odsouvané židle, na boty jsem se vykašlal. Bos jsem vyrazil ven z bytu. Jen abych se od něj dostal pryč.
A tak to mezi námi zase skončilo. Ardé měl pravdu. Svým způsobem. Jen naše pracovní spolupráce neskončila vinou konce našeho vztahu. Stalo se to přesně naopak...

Kdybych za ním druhý den šel a promluvil si s ním, nemuselo to tak skončit. Možná kdybych mu neodmítal brát telefony a nenechal se několikrát zapřít, když jsem se schovával v bytě svojí milované sestřičky, mohli jsme to zase slepit. Ale já se choval jako vůl. A když jsem se Tommimu po měsíci dokázal zase podívat do očí... Neměli jsme si co říct.
Takže byl definitivně konec. V Hype jsem skončil a jel na vlastní pěst. Už to bylo půl roku.
Neříkám, že jsem to nezvládal. Bylo to únavné a bylo to stresující, ale dokázal jsem se s tím srovnat. Teď jsem sice zrovna měl pár dní, kdy jsem vůbec nic nestíhal, ale aspoň mi to zabraňovalo v tom, abych myslel na Tommiho. Což bylo více než pozitivní.
Tedy, nemyslel bych na něj. Kdyby mě moje milovaná sestřička nevytáhla do kavárny a Tommi neseděl u stolku prakticky proti nám. A já si nesedl tak, že jsem na něj měl dokonalý výhled. A kdybych jen dokázal odolat a prostě se jeho směrem nekoukal, namísto toho, abych mu upřeně zíral do očí.
Měl jsem pocit, že spolu mluvíme. Musel vědět, jak mě to bolí. Musel vědět, že na něj v duchu zároveň ječím, aby odsud vypadnul, a zároveň prosím, aby šel ke mně a objal mě...
Moji ruku teď opatrně pohladila ruka mojí sestřičky.
"Běž za ním," řekla tiše. "Lítáš v tom, broučku. Tak už se tomu nebraň."
Zavrtěl jsem hlavou a stáhl si tmavé brýle, co jsem měl dosud ve vlasech, na obličej.
"Já za ním nechci jít. Jen chci, aby to konečně přestalo bolet. Nejsem s ním půl roku, zatraceně..."
"Bolí to, protože ho pořád  moc miluješ," vzdychla. "Jdi za ním. Vážně."
"Ne. Ty nepochopíš to, co je mezi náma. Je to složitý, moc složitý."
"Jasně, váš přespříliš složitý vztah," protočila panenky. Pak natáhla ruku a brýle mi sundala. "A neschovávej pořád ty svý krásný očka. Víš, že to nemám ráda."
"Kotě..." zakňučel jsem.
"Zpátky je nedostaneš ani náhodou," zavrtěla rezolutně hlavou. "Sakra, bráško... Vypadáš jak smrtka. Kdy ses naposledy pořádně vyspal?"
"No, nějakej ten týden už to bude."
"A najedl?"
"Vím já? Předevčírem?"
"Bráško! Pak se divíš, že to nezvládáš?"
"Ale já to zvládám. Mám KAFE!" konstatoval jsem a pozvedl svůj hrnek. "Vážně, Jo, jsem v pohodě."
"A proto jsi bílej jako stěna, vyhublej a máš zapadlý oči, co?"
"Řekněme, že jsem tomu jídlu, spánku a odpočinku poslední dobou moc nedal. Ale slibuju, že za pár dní to skončí. Pak si odpočnu, dobře?"
"Jsi si jistej, že nechceš pomoct?" zadívala se na mě starostlivě.
"Jsem si naprosto jistej, koťátko."
"A co kdybych teď, až dopijem, šla k tobě? Nebudeš si mě celej večer muset všímat, neboj, ale uvařím ti večeři, budu ti dělat kafe a uklidím ti ten svinčík v bytě, co ty na to?"
"Tam není žádnej svinčík. Je to jen uspořádání věcí, který mi v tuhle konkrétní chvíli vyhovuje. Jasno?"
"Chápu. Vyhovuje ti, protože ty věci nemusíš uklízet."
"Když řeknu, že tě se svym bytem nechám dělat cokoliv, co uznáš za vhodný, umlčí tě to?"
"Ano."
"Fajn. Tak si dělej, co chceš..."
Můj pohled zase zabloudil k Tommiho stolu. Právě včas na to, abych viděl, jak se Tommi zvedá, naposled se otáčí směrem ke mně a pak si natahuje bundu a odchází. Celou dobu, než se za ním zavřely dveře, jsem na něj zíral.
"It's funny how beautiful people look when they're walking out the door," zašeptal jsem.
"Bráško..." vzdychla Jo. "Ty jsi naprosto NEHORÁZNÁ drama queen, víš to?"
"Tommi to taky říkal," kuňkl jsem. "Párkrát ve vzteku, většinou z legrace..."
Do očí se mi hrnuly slzy. Obrátil jsem do sebe poslední zbytek kafe a odložil hrnek.
"Chceš jít?"
Kývl jsem a vstal.
V tu chvíli se mi zamotala hlava a před očima se mi zatmělo.

Omdlel jsem. Jen na minutku, ale omdlel.
Bylo to jen vyčerpáním a nedostatkem jídla poslední dobou, to jsem věděl. Taky jsem se druhého dne ráno, poté, co mě Jo vzala domů, pořádně nakrmila a nutila ležet a relaxovat, cítil podstatně líp. Tedy, nebýt toho, že jsem měl hromadu práce a ztratil celý jeden večer, kdy jsem ji měl dělat.
Jenže moje sestřička si nedala říct a nechtěla mě nechat dělat vůbec nic, nedejbože pracovat. A vrchol všeho bylo to, když mi pět minut před druhou odpoledne řekla, že večer volala Tommimu a o tom mém omdlení mu řekla. A že Tommi dorazí... Ve dvě.
Dorazil dvě minuty před druhou, když moje sestřička už byla obutá. Měl jsem chuť ji ZAŠKRTIT. Přece nemohla čekat, že si s Tommim padneme do náruče jen proto, že ONA by si to přála.
Dobře, já si to přál taky, samozřejmě, ale...
Každopádně najednou jsem se octnul v předsíni a proti mě namísto Jo stál Tommi. A mně se podlamovaly kolena. Sakra, ještě včera byl zarostlý. Čím to, že se tak najednou oholil? A proč měl ty sluneční brýle, co skoro nikdy nenosí?
"Nemáš být v posteli?" pozvedl obočí. "Nebo na gauči, nebo tak?"
"Ne. Mám pracovat," frkl jsem.
"To není pravda a oba to víme."
"Zatraceně, Tommi, co tady chceš?" zakňučel jsem.
"Bude moc kýčovitý, když řeknu, že tebe?" Sundal si brýle a já uviděl jeho uplakané oči. Zatraceně. Ale zatraceně.
"Nečekáš, že se ti vrhnu do náruče, rozbrečím se a budu pořád opakovat, jak moc jsi mi chyběl, viď?" pozvedl jsem obočí.
"Ne. Kdepak..."
"Fajn. Protože to se nestane."
Tedy, aspoň jsem v to doufal.
Pár vteřin jsme na sebe jen zírali. Pak Tommi zavrtěl hlavou.
"Promiň. Přestanu se snažit."
Kousl jsem se do rtu. Hodně.
"Podívej..." zašeptal jsem. "Choval jsem se jako vůl. Já to vím. Reagoval jsem přecitlivěle a náš vztah kvůli tomu skončil. Už to nevrátím, i když bych chtěl. Viděl jsi, že si nemáme co říct, prostě... Prostě už to nejde."
"Kdy jsem to viděl, ten měsíc po rozchodu? Když ses jen tak zjevil u mě a já na tebe byl v tu chvíli tak naštvanej, že jsem měl chuť vzít tě po hlavě něčím hodně těžkým? Ne, to jsme si fakt neměli co říct. Ale... Jani..."
"Počkej, počkej..." zastavil jsem ho. "Ten měsíc po rozchodu... Ty jsi mě pořád chtěl zpátky?"
"Ovšem! Kdybys neřekl, že to nemá smysl-"
"Bože, já byl takovej IDIOT!" vzlykl jsem. "Dělal jsi toho pro mě tolik. Já to neviděl. Nevážil jsem si toho všeho. A ty... Dával jsi mi toho TOLIK..."
"Teď budu chvíli mluvit jazykem drama queen, ano?" zaculil se.
"Jazykem drama queen?" zamrkal jsem.
"It was nothing, chum. I wanted to help you make more of that far out sound. I love your music, my son. And I love..."
Zadíval se na mě těma svýma modrýma očima a já se málem roztekl.
Proboha, on si to pamatoval. Jemu na mně záleží. On...
"You don't have to say it, mate..." špitl jsem.
Přikročil jsem k němu, objal ho a políbil.
Kašlu na to, kašlu na všechno. Chci ho zpátky půl roku, zatraceně, a on chce mě. Proč proboha zůstávat od sebe?
"Chci to říkat, Jani," zašeptal, když jsem ho přestal líbat a jen se k němu pevně přitiskl. "Miluju tě. Vážně moc..."
"A já tebe, Tommi," vypravil jsem ze sebe. "Nebudu už taková drama queen, přísahám, že ne. A když se pohádáme, nebudu se před tebou schovávat, abysme si všechno mohli vyříkat hned..."
"To by bylo ideální, lásko."
"Zatraceně. Ale ty jsi mi vážně tak hrozně chyběl..."
A tak to mezi mnou a Tommim... začalo znova.
Tu noc jsem strávil v Tommiho bytě. Ještě to odpoledne se totiž stal i mým bytem.
A momentálně se vážně snažím nebýt drama queen.
...
Samozřejmě, že mi to vůbec nejde. Ale Tommimu to nejspíš stejně nevadí zdaleka tolik, jak se tváří...