Tak
zhroucený jsem tam ležel celou hodinu. Krev se mi hrnula do hlavy. Záda
bolela, ozývalo se mi staré zranění po pádu z pódia. Ignoroval jsem to,
stejně jako jsem ignoroval křeč v nohou, křeč v rukou, jako jsem
ignoroval fakt, že skoro nemůžu dýchat a moje oční linky už nejsou.
Ublížil jsem svojí holčičce!
Nikdy předtím jsem ji neuhodil. Nenaplácal jsem jí, když zlobila. Ani jsem jí nevynadal. A tohle byl výsledek. Byla divoká, neovladatelná, zlá...
Ne! Byla to moje holčička! Byl to andílek. I tohle udělala jen proto, že nechtěla, abych umřel. Za tohle všechno může Natalia, to ona jí nasadila toho pitomýho brouka do hlavy. No co, tak Cami zničila jednu dečku na stolek, vždyť z toho nemá rozum, nechápe, že mohla zničit byt. A já na ni řval...
Ozval se zvonek u dveří. To musela být Milla. Šla se pohádat, jenže to bylo to poslední, po čem bych teď toužil. Nevím, proč jsem to udělal, ale v okamžiku, kdy jsem otevřel dveře a ona vstoupila do bytu, vrhl jsem se jí do náruče a plakal jako dítě. Nedalo jí to moc práce, vytáhnout ze mě, co se stalo. Ale mnohem těžší bylo uklidnit mě. Já nevěděl, co dělat. A ona ano...
"Musíš si s ní promluvit," domlouvala mi.
Zavrtěl jsem hlavou. "Je to jen dítě. Nechápe omluvy."
"Neříkám nic o omluvách," odsekla. "Musíš si s ní promluvit o tom, PROČ to udělala. A taky jí musíš vysvětlit důvod všeho toho křiku. Malý děti nejsou tak nechápavý, jak myslíš."
"Že ne?" ušklíbl jsem se, tvář skryl do dlaní.
"Děti jsou inteligentní. Opravdu. Ta malá chápe, že jsi se zlobil kvůli tomu, co udělala. Ale nedochází jí, že když se dospělí zlobí, tak prostě křičí," poučovala mě.
"A tohle ti nakecal kdo?" podíval jsem se na ni skrz prsty. "Nějaká pitomá knížka o tom, jak být dobrými rodiči? Vždyť jsou to všechno žvásty!"
"Ty žvásty mi ctěně sdělila moje učebnice dětský psychologie," oznámila chladně.
"Jsi dětská psycholožka?" Spustil jsem ruce a překvapeně se na ni zadíval. Čekal jsem od ní hodně, ale tohle...
"Až za dva roky," zavrtěla hlavou. "Ale základy už mám. Jo a mimochodem, ty tvý kecy o sexu ji mohly pořádně rozházet. Ale mluvit o tom v sedmi letech se mi zdá malinko brzo, takže..."
"Takže?" pozvedl jsem obočí, když se na chvíli odmlčela.
"Takže počkáme. A ona zapomene."
Konečky prstů něžně přejela přes hřbet mé ruky. Mírně jsem se pousmál. Ten dotyk ve mně vyvolal lehký záchvěv něčeho, co jsem neznal...
Nikdy předtím jsem ji neuhodil. Nenaplácal jsem jí, když zlobila. Ani jsem jí nevynadal. A tohle byl výsledek. Byla divoká, neovladatelná, zlá...
Ne! Byla to moje holčička! Byl to andílek. I tohle udělala jen proto, že nechtěla, abych umřel. Za tohle všechno může Natalia, to ona jí nasadila toho pitomýho brouka do hlavy. No co, tak Cami zničila jednu dečku na stolek, vždyť z toho nemá rozum, nechápe, že mohla zničit byt. A já na ni řval...
Ozval se zvonek u dveří. To musela být Milla. Šla se pohádat, jenže to bylo to poslední, po čem bych teď toužil. Nevím, proč jsem to udělal, ale v okamžiku, kdy jsem otevřel dveře a ona vstoupila do bytu, vrhl jsem se jí do náruče a plakal jako dítě. Nedalo jí to moc práce, vytáhnout ze mě, co se stalo. Ale mnohem těžší bylo uklidnit mě. Já nevěděl, co dělat. A ona ano...
"Musíš si s ní promluvit," domlouvala mi.
Zavrtěl jsem hlavou. "Je to jen dítě. Nechápe omluvy."
"Neříkám nic o omluvách," odsekla. "Musíš si s ní promluvit o tom, PROČ to udělala. A taky jí musíš vysvětlit důvod všeho toho křiku. Malý děti nejsou tak nechápavý, jak myslíš."
"Že ne?" ušklíbl jsem se, tvář skryl do dlaní.
"Děti jsou inteligentní. Opravdu. Ta malá chápe, že jsi se zlobil kvůli tomu, co udělala. Ale nedochází jí, že když se dospělí zlobí, tak prostě křičí," poučovala mě.
"A tohle ti nakecal kdo?" podíval jsem se na ni skrz prsty. "Nějaká pitomá knížka o tom, jak být dobrými rodiči? Vždyť jsou to všechno žvásty!"
"Ty žvásty mi ctěně sdělila moje učebnice dětský psychologie," oznámila chladně.
"Jsi dětská psycholožka?" Spustil jsem ruce a překvapeně se na ni zadíval. Čekal jsem od ní hodně, ale tohle...
"Až za dva roky," zavrtěla hlavou. "Ale základy už mám. Jo a mimochodem, ty tvý kecy o sexu ji mohly pořádně rozházet. Ale mluvit o tom v sedmi letech se mi zdá malinko brzo, takže..."
"Takže?" pozvedl jsem obočí, když se na chvíli odmlčela.
"Takže počkáme. A ona zapomene."
Konečky prstů něžně přejela přes hřbet mé ruky. Mírně jsem se pousmál. Ten dotyk ve mně vyvolal lehký záchvěv něčeho, co jsem neznal...
Žádné komentáře:
Okomentovat