Na
displeji svítil nápis Robin a fotka mého kytaristy. Vzhledem k tomu, že
už byla skoro půlnoc, jsem si řekl, že nejspíš půjde o něco důležitého,
a hovor jsem přijal. Jako bych toho blbce neznal.
"Ano, Robísku?" pronesl jsem s mírně hraným zívnutím.
"Ja... Jani?" ozvalo se po chvíli ticha.
"Ano, já," přisvědčil jsem a nabyl jsem pocit, že tohle bude prostě jen další z těch dramatických telefonních hovorů plných emocí, kterými nás Robin poslední dobou oblažoval.
"Jen se chci ro... rozloučit, Jannie," pronesl se značně dramatickým tónem v hlase.
"Ach, ano," vzdychl jsem. "Odcházíš, co? Tipuju, že tam, odkud není návratu."
"Jak tohle víš?!" ozvalo se rozhořčeně.
"Protože, Robísku, už ani nepočítám, kolikrát jsem tohle slyšel!"
"Vážně? Ale abys věděl, tohle není jeden z TĚCH telefonátů! Já to myslím vážně!"
"O tom bych se nikdy neodvážil pochybovat," poznamenal jsem ironicky.
"Tak víš co?" zeptal se hrdě. "Právě stojím na střeše domu, ve kterém bydlí Ville. A já skočím, Janne! Bude to pro Villeho trest! Uvidí, KONEČNĚ uvidí, k čemu mě dohnal!"
"Jo, a krom toho tě bude muset seškrabávat z chodníku."
"Wilde, já tu mluvím VÁŽNĚ!"
"Já taky. Určitě to není žádná sranda, odstranit z betonu zbytky pošahanýho kytaristy."
"Ale rozhodl jsem se!" vykřikl náhle Robin. "Rozhodl jsem se, že někdo to musí Villemu říct! Musí mu vyložit mé utrpení a přimět ho LITOVAT všeho, co mi udělal!"
"Hele, Robi," přerušil jsem ho. "Víš, většina slušnejch sebevrahů prostě napíše dopis na rozloučenou. Nejspíš by se našlo pár exotů, co to někam namluvěj nebo dokonce nahrajou na video. Ale už jsi někdy slyšel o někom, kdo by svůj dopis na rozloučenou po někom VZKAZOVAL?!"
"Drž hubu a dělej si poznámky," zavrčel.
"Ano, pane," vzdychl jsem. "Litovat. Hele, nestačí, že teď lituju já? Věř mi, že lituju aspoň za pět lidí, spíš víc!"
"Ale on musí trpět po zbytek života! Musí ho zevnitř rozežírat vina za to, co udělal, musí se topit v žalu pokaždé, když zajde navštívit můj hrob!"
"Až na to, že pokud já vím, tak chceš spálit a rozptýlit," neodpustil jsem si.
"On musí trpět, ano, trpět!" ignoroval mě.
"Asi tak, jako teď trpím já?"
"Víc? Mnohem, mnohem víc! Jeho život musí být peklem na zemi! Taky, jako se jím stal ten můj ve chvíli, kdy jsem potkal proklatého Villeho Liimatainena!"
Ach, ano, pomyslel jsem si. Robi, teď konečně vím, o čem to meleš. I můj život se stal peklem v okamžiku, kdy jsem spatřil prvního Liimatainena. Byl to Tommi. A ten se mě od té doby snaží všemi dostupnými způsoby převychovat tak, abych vydával něco prodejného. Nemluvě o jeho tendencích vyházet veškeré moje oblečení (až na jednu vestičku a bílou košili) a vybavit mě dostatečným množstvím nejrůznějších svetříků. Kdo ví, proč si zasedl právě na mě. Ano, a pak přišlo turné a s ním další Liimatainen, Jonne. K tomu snad ani není co dodat. Ve chvíli, kdy pochopí, že nejsem stylista, papírový kapesníček a poradna časopisu pro teenagery v jednom balení, by s ním mohlo začít být k vydržení. Škoda jen, že to NIKDY nepochopí. A pak jsem prostě tak nějak potkal Villeho. Mohl být jediným Liimatainenem, proti kterému nebudu nic mít. A pak kvůli němu můj kytarista nabyl sebevražedných úmyslů. Jo, Robi. Vím, co je to Liimatainenem vytvořené peklo na zemi. Buď rád, že ty máš co do činění jen s jedním.
Zhruba ve chvíli, kdy se mé myšlenky dobraly k tomuto bodu, mi došlo, že na druhém konci linky je podezřelé ticho.
"Ehm..." odkašlal jsem si. "Robi?"
"Ano, Robísku?" pronesl jsem s mírně hraným zívnutím.
"Ja... Jani?" ozvalo se po chvíli ticha.
"Ano, já," přisvědčil jsem a nabyl jsem pocit, že tohle bude prostě jen další z těch dramatických telefonních hovorů plných emocí, kterými nás Robin poslední dobou oblažoval.
"Jen se chci ro... rozloučit, Jannie," pronesl se značně dramatickým tónem v hlase.
"Ach, ano," vzdychl jsem. "Odcházíš, co? Tipuju, že tam, odkud není návratu."
"Jak tohle víš?!" ozvalo se rozhořčeně.
"Protože, Robísku, už ani nepočítám, kolikrát jsem tohle slyšel!"
"Vážně? Ale abys věděl, tohle není jeden z TĚCH telefonátů! Já to myslím vážně!"
"O tom bych se nikdy neodvážil pochybovat," poznamenal jsem ironicky.
"Tak víš co?" zeptal se hrdě. "Právě stojím na střeše domu, ve kterém bydlí Ville. A já skočím, Janne! Bude to pro Villeho trest! Uvidí, KONEČNĚ uvidí, k čemu mě dohnal!"
"Jo, a krom toho tě bude muset seškrabávat z chodníku."
"Wilde, já tu mluvím VÁŽNĚ!"
"Já taky. Určitě to není žádná sranda, odstranit z betonu zbytky pošahanýho kytaristy."
"Ale rozhodl jsem se!" vykřikl náhle Robin. "Rozhodl jsem se, že někdo to musí Villemu říct! Musí mu vyložit mé utrpení a přimět ho LITOVAT všeho, co mi udělal!"
"Hele, Robi," přerušil jsem ho. "Víš, většina slušnejch sebevrahů prostě napíše dopis na rozloučenou. Nejspíš by se našlo pár exotů, co to někam namluvěj nebo dokonce nahrajou na video. Ale už jsi někdy slyšel o někom, kdo by svůj dopis na rozloučenou po někom VZKAZOVAL?!"
"Drž hubu a dělej si poznámky," zavrčel.
"Ano, pane," vzdychl jsem. "Litovat. Hele, nestačí, že teď lituju já? Věř mi, že lituju aspoň za pět lidí, spíš víc!"
"Ale on musí trpět po zbytek života! Musí ho zevnitř rozežírat vina za to, co udělal, musí se topit v žalu pokaždé, když zajde navštívit můj hrob!"
"Až na to, že pokud já vím, tak chceš spálit a rozptýlit," neodpustil jsem si.
"On musí trpět, ano, trpět!" ignoroval mě.
"Asi tak, jako teď trpím já?"
"Víc? Mnohem, mnohem víc! Jeho život musí být peklem na zemi! Taky, jako se jím stal ten můj ve chvíli, kdy jsem potkal proklatého Villeho Liimatainena!"
Ach, ano, pomyslel jsem si. Robi, teď konečně vím, o čem to meleš. I můj život se stal peklem v okamžiku, kdy jsem spatřil prvního Liimatainena. Byl to Tommi. A ten se mě od té doby snaží všemi dostupnými způsoby převychovat tak, abych vydával něco prodejného. Nemluvě o jeho tendencích vyházet veškeré moje oblečení (až na jednu vestičku a bílou košili) a vybavit mě dostatečným množstvím nejrůznějších svetříků. Kdo ví, proč si zasedl právě na mě. Ano, a pak přišlo turné a s ním další Liimatainen, Jonne. K tomu snad ani není co dodat. Ve chvíli, kdy pochopí, že nejsem stylista, papírový kapesníček a poradna časopisu pro teenagery v jednom balení, by s ním mohlo začít být k vydržení. Škoda jen, že to NIKDY nepochopí. A pak jsem prostě tak nějak potkal Villeho. Mohl být jediným Liimatainenem, proti kterému nebudu nic mít. A pak kvůli němu můj kytarista nabyl sebevražedných úmyslů. Jo, Robi. Vím, co je to Liimatainenem vytvořené peklo na zemi. Buď rád, že ty máš co do činění jen s jedním.
Zhruba ve chvíli, kdy se mé myšlenky dobraly k tomuto bodu, mi došlo, že na druhém konci linky je podezřelé ticho.
"Ehm..." odkašlal jsem si. "Robi?"
Žádné komentáře:
Okomentovat