Arvari je stále pryč, pročež přivítejte přednastavený
článek. Což neznamená, že ho nemáte komentovat. A pokud jde o kapitolu,
to, na co jste tak dlouho čekali, je tu...
V devět hodin večer jsem vstoupil do Amadea. Opatrně jsem se rozhlédl a shledal, že tu skutečně není nikdo, koho bych znal.
Našel jsem proto stolek v nejzapadlejším koutě a posadil se, pěkně čelem ke dveřím. Chtěl jsem mít jistotu, že pokud vejde někdo, kdo by mě teoreticky mohl přijít nenápadně špehovat, okamžitě se to dozvím. Otázkou bylo, co udělám potom, ale...
Vedle mě se ozvalo nesmělé odkašlání. Ach, jistě. Pozoroval jsem dveře tak horlivě, že na zbytek podniku jsem zapomněl.
Otočil jsem se. Ach. Jistě.
"Tak copak si přeješ tentokrát?" frkl jsem směrem k rudovláskovi.
"Eh... Asi nic. Promiň. Nechtěl jsem tě rušit v... zírání," zablekotal a začervenal se.
Vytřeštil jsem oči.
Ach... JISTĚ!
Sakra, co mě to jen napadlo? Ten můj halucinovanej rudovlásek by ke mně rozhodně fádně nepřišel z boku a neodkašlal by si! Ten by se mi nejspíš zjevil přímo na stole, nožku přes nožku!
Ale na druhou stranu...
Ale přece mohl být na záchodě, když jsem přišel!
Ach, bezva. Už si v duchu začínám povídat sám se sebou. Tohle musí přestat!
Natáhl jsem se a chytil ho za ruku. Byla hmatatelná, lidská. A on neudělal nic pro to, aby mi zabránil se jí dotknout.
Polkl jsem a zadíval se rudovláskovi do očí.
"Ty jsi... Juha, co?"
Zamrkal a překvapeně pohlédl na naše spojené ruce.
"A ty jsi pravej Jann Wilde!" vyhrkl.
"Páni, a já tomu nevěřil!" zazubil jsem se. "Jsi ještě hezčí než ta halucinace... Chci říct, nechceš si přisednout? Můžu tě na něco pozvat?"
"Dal bych si... gin s tonicem," odpověděl a přisedl si.
"Můj člověk!" prohlásil jsem. "Počkej, hned..."
Zmlkl jsem, když jsem zahlédl červené dredy mizející ve dveřích.
"Janne? Co je?" otočil se zmateně Juha, ale to už jsem vyskočil na nohy.
"Musíme pryč. Ví o nás Antti. A pokud nechceš, aby u tohohle rande byla kompletní hudební scéna Tampere, tak zvedni tu svou extrémně sexy prdelku a následuj mě," vychrlil jsem ze sebe. "Jo, a jen tak mimochodem, známí mi většinou říkají Jani!"
"Fajn, Jani," zaculil se a chytil mě za ruku. "Veď mě!"
A mimochodem, tenkrát se mi z toho dotyku málem podlomila kolena...
Našel jsem proto stolek v nejzapadlejším koutě a posadil se, pěkně čelem ke dveřím. Chtěl jsem mít jistotu, že pokud vejde někdo, kdo by mě teoreticky mohl přijít nenápadně špehovat, okamžitě se to dozvím. Otázkou bylo, co udělám potom, ale...
Vedle mě se ozvalo nesmělé odkašlání. Ach, jistě. Pozoroval jsem dveře tak horlivě, že na zbytek podniku jsem zapomněl.
Otočil jsem se. Ach. Jistě.
"Tak copak si přeješ tentokrát?" frkl jsem směrem k rudovláskovi.
"Eh... Asi nic. Promiň. Nechtěl jsem tě rušit v... zírání," zablekotal a začervenal se.
Vytřeštil jsem oči.
Ach... JISTĚ!
Sakra, co mě to jen napadlo? Ten můj halucinovanej rudovlásek by ke mně rozhodně fádně nepřišel z boku a neodkašlal by si! Ten by se mi nejspíš zjevil přímo na stole, nožku přes nožku!
Ale na druhou stranu...
Ale přece mohl být na záchodě, když jsem přišel!
Ach, bezva. Už si v duchu začínám povídat sám se sebou. Tohle musí přestat!
Natáhl jsem se a chytil ho za ruku. Byla hmatatelná, lidská. A on neudělal nic pro to, aby mi zabránil se jí dotknout.
Polkl jsem a zadíval se rudovláskovi do očí.
"Ty jsi... Juha, co?"
Zamrkal a překvapeně pohlédl na naše spojené ruce.
"A ty jsi pravej Jann Wilde!" vyhrkl.
"Páni, a já tomu nevěřil!" zazubil jsem se. "Jsi ještě hezčí než ta halucinace... Chci říct, nechceš si přisednout? Můžu tě na něco pozvat?"
"Dal bych si... gin s tonicem," odpověděl a přisedl si.
"Můj člověk!" prohlásil jsem. "Počkej, hned..."
Zmlkl jsem, když jsem zahlédl červené dredy mizející ve dveřích.
"Janne? Co je?" otočil se zmateně Juha, ale to už jsem vyskočil na nohy.
"Musíme pryč. Ví o nás Antti. A pokud nechceš, aby u tohohle rande byla kompletní hudební scéna Tampere, tak zvedni tu svou extrémně sexy prdelku a následuj mě," vychrlil jsem ze sebe. "Jo, a jen tak mimochodem, známí mi většinou říkají Jani!"
"Fajn, Jani," zaculil se a chytil mě za ruku. "Veď mě!"
A mimochodem, tenkrát se mi z toho dotyku málem podlomila kolena...
Žádné komentáře:
Okomentovat