Autor: Arvari
Žánr: Slash
Přístupnost: Myslím, že nic extra závadného
Postavy: Jonne Aaron, Sir Christus
Shrnutí: Jednoho večera, který skončil poněkud jinak, než Jonne původně očekával...
Počet slov: 924
Poznámka: Nic nevím, nikoho neznám, nikdy se nestalo, ačkoliv... Nikdy neříkej nikdy...
Žánr: Slash
Přístupnost: Myslím, že nic extra závadného
Postavy: Jonne Aaron, Sir Christus
Shrnutí: Jednoho večera, který skončil poněkud jinak, než Jonne původně očekával...
Počet slov: 924
Poznámka: Nic nevím, nikoho neznám, nikdy se nestalo, ačkoliv... Nikdy neříkej nikdy...
Leželi
jsme na posteli, tvářemi k sobě, ale jinak každý na jedné polovině. Oba
jsme byli nazí a na našich tělech ještě pomalu zasychal pot. Dívali
jsme se na sebe.
Snažil jsem se přijít na to, jak jsme se sem vlastně dostali. Ano, já vím, potkal jsem ho v baru, tady v Tampere, dali jsme se do řeči, začali vzpomínat na staré časy, odešli z baru, začali se na ulici líbat...
A nakonec jsme došli ke mně do bytu, kde to celé skončilo tím, čím to od začátku skončit zákonitě muselo. Tím, že jsem ležel na zádech, nohy jsem měl na jeho ramenou a on mě líbal a zběsile do mě přirážel...
Bylo to prostě nebe.
Jenže teď jsme z něj zcela očividně velmi rychle padali dolů. Leželi jsme dobrého půl metru od sebe. A jen na sebe zírali, jako by ani jeden nemohl uvěřit tomu, že se to mezi námi stalo. Tedy, že se to mezi námi už ZASE stalo.
Do očí se mi hrnuly slzy, nejspíš vzteku a bolesti zároveň.
Najednou, ačkoliv už přes dva roky se mi nějak dařilo vyhánět ty myšlenky z hlavy, jsem ho chtěl objímat, líbat, lísat se k němu, nechat se hladit po zádech, po vlasech, usínat mu v náručí...
Posunul jsem se k němu, jen o kousek. A natáhl jsem ruku, abych se dotkl té jeho, která ležela na polštáři.
V tu chvíli se posadil a spustil nohy z postele. Najednou byl zády ke mně.
"Jukko..." špitl jsem.
"Měl bych jít," odpověděl. "Ať nemáš průšvih."
"Tiina se vrací až za tři dny," řekl jsem. "Můžeš zůstat... do rána..."
Otočil hlavu.
"Vrací se za tři dny a já můžu zůstat do rána?" pozvedl obočí.
"Ne! Já..." Natáhl jsem se a konečně se dotkl jeho ruky. "Klidně i dýl. Prosím, zůstaň aspoň do rána..."
"Proč?" zeptal se. "Abysme na sebe mohli dál zírat? Děkuju, nechci."
"Jukko."
"Myslím to vážně, modroočko," zavrtěl hlavou. "Tohle byla prostě KRAVINA. Nemělo se to stát. Máme to mít za sebou."
"Podle všeho ale nemáme," popotáhl jsem. "Jukko, PROSÍM, zůstaň se mnou, promluvíme si."
"To jsme měli udělat víc než dva roky zpátky. Teď už je na to docela pozdě."
Vstal z postele. Mojí ruky si ani nevšímal. Sklonil se a zvedl z podlahy svoje trenýrky.
"We used to be so perfect..." zazpíval jsem najednou tiše.
"Jo," kývl, zatímco se soukal do džínů. "Správně, Jonne, bejvali jsme. Než jsem já přestal bejt dokonalej. A cokoliv, co není dokonalý, pro tebe není dost dobrý, mám pravdu?"
"Ne. Jukko, tak to nebylo," vzlykl jsem. "Prosím, zůstaň tu, vyřešíme to!"
"Máš na to přesně tolik času, než najdu tričko. Kam jsi ho házel?"
"Nevím," zalhal jsem. Naprosto přesně jsem si totiž pamatoval, že skončilo vedle gauče.
"Fajn, jak myslíš," pokrčil rameny.
"Nikdy mi nevadilo, že jsi nedokonalej!" vyhrkl jsem. "Právě naopak, každou tvoji nedokonalost jsem neskutečně MILOVAL!"
Právě vylovil to tričko. Teď se zarazil a váhavě se na mě zadíval.
"A neříkej, že doteď miluješ. To by bylo PĚKNĚ..."
"Kýčovitý?" naklonil jsem hlavu. "Ne, nemiloval jsem tě celou dobu. Nemyslel jsem na tebe. Chvíli jsem tě vážně nemohl vystát! Ale když jsme se spolu zase začali bavit... Když jsme se dneska dali do řeči..."
"Přeskočila jiskra," dokončil. Pak ale zatřásl hlavou. "I kdyby, je to blbost!"
"Ne, není. Rozhodně ne. Jukko..." Vstal jsem z postele.
"Pokud ti to nedošlo, modroočko, tohle je byt, kde žiješ se svojí přítelkyní. Někoho už máš. Nemá smysl snažit se slepit to, co bylo mezi náma dvěma..."
"Prosím," zašeptal jsem. "Já tě prosím, Jukko."
"Miluju tvoji paličatost, modroočko," odvětil tiše. "Ale ani ta ti teď k ničemu nebude. Není jedinej důvod pro to, abysme se snažili dát znova dohromady. Jedinej logickej důvod. To, že mezi náma přeskočila jiskra a vyspali jsme se spolu..."
"Proč nemůžeš zůstat aspoň do rána?" zeptal jsem se zoufale.
"Protože nemůžu," řekl a přetáhl si tričko, které už chvíli svíral v ruce, přes hlavu. "Musím jít. Pochop to."
Vykročil jsem k němu, chtěl jsem ho chytit, obejmout ho, ale uhnul. Jen na okamžik se na mě zadíval. Přísahal bych, že v těch jeho nádherných zelených očích jsem viděl bolest. Jenže pak se otočil a zmizel v předsíni.
Už jsem nemohl jít za ním, neměl jsem sílu. Dosedl jsem na gauč a schoulil se do klubíčka.
Věděl jsem, že má pravdu, že snažit se nás dát zase dohromady je blbost. Jenže jsem si nemohl poručit, po tom dnešním milování... Já ho tak strašně chtěl zpátky...
"Don't leave me like this," začal jsem najednou zase zpívat, dost nahlas, abych měl jistotu, že to uslyší, zatímco se bude obouvat. "It's not an option. You're my fortune, my blessing, all I want... Say you need me, even you don't mean it no, no. You're my fortune, my blessing love that I lost..."
Klíč cvakl v zámku a dveře se otevřely. Poslouchal jsem, ale nic dalšího se nedělo. Bylo možné, že váhal? Proboha, kéž by...
Čekal jsem. Netuším, jestli to byla jen jedna minuta nebo deset. Zdálo se to jako věčnost.
A nakonec dveře klaply. Pak jsem neslyšel nic. Takže odešel...
Rozvzlykal jsem se tak, jako naposledy před těmi více než dvěma roky, kdy jsme se rozešli. Netušil jsem, proč tohle tak bolí, ale...
Najednou se gauč vedle mě prohnul a mě objaly Jukkovy dlouhé ruce.
Rozplakal jsem se ještě víc...
Snažil jsem se přijít na to, jak jsme se sem vlastně dostali. Ano, já vím, potkal jsem ho v baru, tady v Tampere, dali jsme se do řeči, začali vzpomínat na staré časy, odešli z baru, začali se na ulici líbat...
A nakonec jsme došli ke mně do bytu, kde to celé skončilo tím, čím to od začátku skončit zákonitě muselo. Tím, že jsem ležel na zádech, nohy jsem měl na jeho ramenou a on mě líbal a zběsile do mě přirážel...
Bylo to prostě nebe.
Jenže teď jsme z něj zcela očividně velmi rychle padali dolů. Leželi jsme dobrého půl metru od sebe. A jen na sebe zírali, jako by ani jeden nemohl uvěřit tomu, že se to mezi námi stalo. Tedy, že se to mezi námi už ZASE stalo.
Do očí se mi hrnuly slzy, nejspíš vzteku a bolesti zároveň.
Najednou, ačkoliv už přes dva roky se mi nějak dařilo vyhánět ty myšlenky z hlavy, jsem ho chtěl objímat, líbat, lísat se k němu, nechat se hladit po zádech, po vlasech, usínat mu v náručí...
Posunul jsem se k němu, jen o kousek. A natáhl jsem ruku, abych se dotkl té jeho, která ležela na polštáři.
V tu chvíli se posadil a spustil nohy z postele. Najednou byl zády ke mně.
"Jukko..." špitl jsem.
"Měl bych jít," odpověděl. "Ať nemáš průšvih."
"Tiina se vrací až za tři dny," řekl jsem. "Můžeš zůstat... do rána..."
Otočil hlavu.
"Vrací se za tři dny a já můžu zůstat do rána?" pozvedl obočí.
"Ne! Já..." Natáhl jsem se a konečně se dotkl jeho ruky. "Klidně i dýl. Prosím, zůstaň aspoň do rána..."
"Proč?" zeptal se. "Abysme na sebe mohli dál zírat? Děkuju, nechci."
"Jukko."
"Myslím to vážně, modroočko," zavrtěl hlavou. "Tohle byla prostě KRAVINA. Nemělo se to stát. Máme to mít za sebou."
"Podle všeho ale nemáme," popotáhl jsem. "Jukko, PROSÍM, zůstaň se mnou, promluvíme si."
"To jsme měli udělat víc než dva roky zpátky. Teď už je na to docela pozdě."
Vstal z postele. Mojí ruky si ani nevšímal. Sklonil se a zvedl z podlahy svoje trenýrky.
"We used to be so perfect..." zazpíval jsem najednou tiše.
"Jo," kývl, zatímco se soukal do džínů. "Správně, Jonne, bejvali jsme. Než jsem já přestal bejt dokonalej. A cokoliv, co není dokonalý, pro tebe není dost dobrý, mám pravdu?"
"Ne. Jukko, tak to nebylo," vzlykl jsem. "Prosím, zůstaň tu, vyřešíme to!"
"Máš na to přesně tolik času, než najdu tričko. Kam jsi ho házel?"
"Nevím," zalhal jsem. Naprosto přesně jsem si totiž pamatoval, že skončilo vedle gauče.
"Fajn, jak myslíš," pokrčil rameny.
"Nikdy mi nevadilo, že jsi nedokonalej!" vyhrkl jsem. "Právě naopak, každou tvoji nedokonalost jsem neskutečně MILOVAL!"
Právě vylovil to tričko. Teď se zarazil a váhavě se na mě zadíval.
"A neříkej, že doteď miluješ. To by bylo PĚKNĚ..."
"Kýčovitý?" naklonil jsem hlavu. "Ne, nemiloval jsem tě celou dobu. Nemyslel jsem na tebe. Chvíli jsem tě vážně nemohl vystát! Ale když jsme se spolu zase začali bavit... Když jsme se dneska dali do řeči..."
"Přeskočila jiskra," dokončil. Pak ale zatřásl hlavou. "I kdyby, je to blbost!"
"Ne, není. Rozhodně ne. Jukko..." Vstal jsem z postele.
"Pokud ti to nedošlo, modroočko, tohle je byt, kde žiješ se svojí přítelkyní. Někoho už máš. Nemá smysl snažit se slepit to, co bylo mezi náma dvěma..."
"Prosím," zašeptal jsem. "Já tě prosím, Jukko."
"Miluju tvoji paličatost, modroočko," odvětil tiše. "Ale ani ta ti teď k ničemu nebude. Není jedinej důvod pro to, abysme se snažili dát znova dohromady. Jedinej logickej důvod. To, že mezi náma přeskočila jiskra a vyspali jsme se spolu..."
"Proč nemůžeš zůstat aspoň do rána?" zeptal jsem se zoufale.
"Protože nemůžu," řekl a přetáhl si tričko, které už chvíli svíral v ruce, přes hlavu. "Musím jít. Pochop to."
Vykročil jsem k němu, chtěl jsem ho chytit, obejmout ho, ale uhnul. Jen na okamžik se na mě zadíval. Přísahal bych, že v těch jeho nádherných zelených očích jsem viděl bolest. Jenže pak se otočil a zmizel v předsíni.
Už jsem nemohl jít za ním, neměl jsem sílu. Dosedl jsem na gauč a schoulil se do klubíčka.
Věděl jsem, že má pravdu, že snažit se nás dát zase dohromady je blbost. Jenže jsem si nemohl poručit, po tom dnešním milování... Já ho tak strašně chtěl zpátky...
"Don't leave me like this," začal jsem najednou zase zpívat, dost nahlas, abych měl jistotu, že to uslyší, zatímco se bude obouvat. "It's not an option. You're my fortune, my blessing, all I want... Say you need me, even you don't mean it no, no. You're my fortune, my blessing love that I lost..."
Klíč cvakl v zámku a dveře se otevřely. Poslouchal jsem, ale nic dalšího se nedělo. Bylo možné, že váhal? Proboha, kéž by...
Čekal jsem. Netuším, jestli to byla jen jedna minuta nebo deset. Zdálo se to jako věčnost.
A nakonec dveře klaply. Pak jsem neslyšel nic. Takže odešel...
Rozvzlykal jsem se tak, jako naposledy před těmi více než dvěma roky, kdy jsme se rozešli. Netušil jsem, proč tohle tak bolí, ale...
Najednou se gauč vedle mě prohnul a mě objaly Jukkovy dlouhé ruce.
Rozplakal jsem se ještě víc...
Žádné komentáře:
Okomentovat