"Jukko Kristiane Mikkonene!"
"Problém?"
"Ano! Okamžitě vypadni od toho zrcadla!"
"Proč? Teď ho potřebuju já!"
"Ale já mám být za pět minut v práci, Jukko!"
"Mami, neříkej mi Jukko!"
"Budu ti říkat Jukko, protože jméno Jukka ti dal tvůj otec. Takže prostě JSI Jukka a tečka! A nediskutuj, miláčku!"
"Ale MAMI!"
"A zmiz od toho zrcadla!"
"A nemůžeš mi aspoň říkat Kristiane?"
"Ne! Kristian je tvé DRUHÉ jméno! Kristiane ti budu říkat jen tehdy, když tě budu oslovovat JUKKO KRISTIANE MIKKONENE!"
"A proč tu vůbec máš jen jedno zrcadlo? A navíc je malý, ani se v něm nevidím celej! Vážně, mami! Máš dům, a i když není nijak velkej, je to DŮM. A mít v DOMĚ jedno jedno zrcadlo, to přece není normální!"
"Když ti nevyhovuje, můžeš jít domů!"
"Teda mami, to jsem od tebe nečekal! Ty bys jako žena měla nejlíp chápat, že rozhodně nemůžu ustoupit a vrátit se! Vždyť by tím Juha vyhrál!"
"Ano, Jukko, já to jako žena chápu. Ale ty žena NEJSI, miláčku."
"Teda mami... Tohle jsem si nezasloužil..."
"Ale no tak, Jukko, broučku, neplakej..."
"Ty... Ty mě odsuzuješ! Odsuzuješ mě za to, jakej jsem! Ale já za to NEMŮŽU, já se se svojí orientací narodil, nezasloužím si, abys mě za ni odsuzovala!"
"Jukko, jestli nepřestaneš plakat, rozmažou se ti linky!"
"Co? TO NE!"
"Já věděla, že tohle zabere."
"Co? Jak to-"
"To nic, Jukkínečku. Myslíš, že bys teď mohl být hodný chlapeček a pustit svou maminku, která už jde beztak pozdě, k zrcadlu?"
"Ale... Já ještě nejsem hotovej!"
"Už se maluješ dvacet minut, lásko."
"To ano, ale co vlasy? Co... celkovej dojem? Vůbec nevím, jestli mi ladí tričko s kalhotama!"
"Ladí to báječně, zlatíčko. A s vlásky si taky nemusíš nic dělat. Takhle vypadáš právě tak roztomile, jako bys právě vylezl z postýlky."
"Vylezl. Před dvaceti minutama..."
"Já vím, Jukkísku. Tak, uhni mamince..."
"A... vážně mi to sluší?"
"Moc ti to sluší, Jukko."
"Tak... Tak já teda... uhnu..."
"Hodnej chlapeček. A proč se vlastně líčíš? Chceš někam jít?"
"Ne. Budu tu sedět. Ale musím bejt namalovanej pro případ, že by přišel Japa a řekl, že se zbavil toho pitomýho pavouka, že mě moc miluje a že mě chce zpátky! Jenže kdyby mě viděl nenalíčenýho tak... by mohl utýct!"
"Copak tě nikdy neviděl bez make-upu?"
"Ale viděl. A prej mě tak miluje... Ale když mě tak dlouho neviděl?!"
"Odešel jsi před zhruba... Čtrnácti hodinami."
"Cože? UŽ?! Já chci zpátky za svým miláčkem! JAPÍ!"
"Nechci ti mluvit do vztahu, ale víš, ty za ním MŮŽEŠ jít."
"Ne! Přitáhl domů toho příšernýho pavouka!"
"A ty bys Anttimu nepohlídal želvu, kdyby jel někam na dovolenou?"
"Ale želva není pavouk! Želva tě nesežere!"
"Pavouk taky ne, Jukko. Určitě z toho terária nemůže utýct."
"Ale... Co kdyby?"
"Takže tu chceš být ty dva týdny?"
"Ne! Chci tu bejt jen tak dlouho, dokud sem nepřijde Japa a neřekne mi, že mě miluje, nemůže beze mě žít a dal tu věc pryč!"
"Dobře. Tak jo, Jukko. Můžeš zpátky k zrcadlu, pokud si chceš znova překontrolovat svoji image."
"Jdeš do práce?"
"Ne, miláčku. Utíkám do práce! Na oběd si buď někam dojdi nebo si uvař těstoviny, víš, kde jsou. Dneska něco nakoupím, slibuju. Ale když někam půjdeš, máš šanci potkat tam Japu, na to nezapomínej. Můžeš mu ukázat, že si život užíváš i bez něj. A on si třeba pak uvědomí, co v tobě ztratil!"
"No mami... Ty jsi normální ďábel! Tohle by mě ani nenapadlo!"
"Léta praxe, miláčku. Tak já letím. Papa, broučku."
"Papa, mami..."
Jukkova matka vyběhla z koupelny, rychle si obula boty, popadla svou kabelku a otevřela dveře. Zírala přímo na černovlasého muže, který se zjevně právě chystal zaklepat.
"Jukko? Je tu Japa!"
"COŽE?! Kurva, já VĚDĚL, že mám u toho zrcadla zůstat!"
"Problém?"
"Ano! Okamžitě vypadni od toho zrcadla!"
"Proč? Teď ho potřebuju já!"
"Ale já mám být za pět minut v práci, Jukko!"
"Mami, neříkej mi Jukko!"
"Budu ti říkat Jukko, protože jméno Jukka ti dal tvůj otec. Takže prostě JSI Jukka a tečka! A nediskutuj, miláčku!"
"Ale MAMI!"
"A zmiz od toho zrcadla!"
"A nemůžeš mi aspoň říkat Kristiane?"
"Ne! Kristian je tvé DRUHÉ jméno! Kristiane ti budu říkat jen tehdy, když tě budu oslovovat JUKKO KRISTIANE MIKKONENE!"
"A proč tu vůbec máš jen jedno zrcadlo? A navíc je malý, ani se v něm nevidím celej! Vážně, mami! Máš dům, a i když není nijak velkej, je to DŮM. A mít v DOMĚ jedno jedno zrcadlo, to přece není normální!"
"Když ti nevyhovuje, můžeš jít domů!"
"Teda mami, to jsem od tebe nečekal! Ty bys jako žena měla nejlíp chápat, že rozhodně nemůžu ustoupit a vrátit se! Vždyť by tím Juha vyhrál!"
"Ano, Jukko, já to jako žena chápu. Ale ty žena NEJSI, miláčku."
"Teda mami... Tohle jsem si nezasloužil..."
"Ale no tak, Jukko, broučku, neplakej..."
"Ty... Ty mě odsuzuješ! Odsuzuješ mě za to, jakej jsem! Ale já za to NEMŮŽU, já se se svojí orientací narodil, nezasloužím si, abys mě za ni odsuzovala!"
"Jukko, jestli nepřestaneš plakat, rozmažou se ti linky!"
"Co? TO NE!"
"Já věděla, že tohle zabere."
"Co? Jak to-"
"To nic, Jukkínečku. Myslíš, že bys teď mohl být hodný chlapeček a pustit svou maminku, která už jde beztak pozdě, k zrcadlu?"
"Ale... Já ještě nejsem hotovej!"
"Už se maluješ dvacet minut, lásko."
"To ano, ale co vlasy? Co... celkovej dojem? Vůbec nevím, jestli mi ladí tričko s kalhotama!"
"Ladí to báječně, zlatíčko. A s vlásky si taky nemusíš nic dělat. Takhle vypadáš právě tak roztomile, jako bys právě vylezl z postýlky."
"Vylezl. Před dvaceti minutama..."
"Já vím, Jukkísku. Tak, uhni mamince..."
"A... vážně mi to sluší?"
"Moc ti to sluší, Jukko."
"Tak... Tak já teda... uhnu..."
"Hodnej chlapeček. A proč se vlastně líčíš? Chceš někam jít?"
"Ne. Budu tu sedět. Ale musím bejt namalovanej pro případ, že by přišel Japa a řekl, že se zbavil toho pitomýho pavouka, že mě moc miluje a že mě chce zpátky! Jenže kdyby mě viděl nenalíčenýho tak... by mohl utýct!"
"Copak tě nikdy neviděl bez make-upu?"
"Ale viděl. A prej mě tak miluje... Ale když mě tak dlouho neviděl?!"
"Odešel jsi před zhruba... Čtrnácti hodinami."
"Cože? UŽ?! Já chci zpátky za svým miláčkem! JAPÍ!"
"Nechci ti mluvit do vztahu, ale víš, ty za ním MŮŽEŠ jít."
"Ne! Přitáhl domů toho příšernýho pavouka!"
"A ty bys Anttimu nepohlídal želvu, kdyby jel někam na dovolenou?"
"Ale želva není pavouk! Želva tě nesežere!"
"Pavouk taky ne, Jukko. Určitě z toho terária nemůže utýct."
"Ale... Co kdyby?"
"Takže tu chceš být ty dva týdny?"
"Ne! Chci tu bejt jen tak dlouho, dokud sem nepřijde Japa a neřekne mi, že mě miluje, nemůže beze mě žít a dal tu věc pryč!"
"Dobře. Tak jo, Jukko. Můžeš zpátky k zrcadlu, pokud si chceš znova překontrolovat svoji image."
"Jdeš do práce?"
"Ne, miláčku. Utíkám do práce! Na oběd si buď někam dojdi nebo si uvař těstoviny, víš, kde jsou. Dneska něco nakoupím, slibuju. Ale když někam půjdeš, máš šanci potkat tam Japu, na to nezapomínej. Můžeš mu ukázat, že si život užíváš i bez něj. A on si třeba pak uvědomí, co v tobě ztratil!"
"No mami... Ty jsi normální ďábel! Tohle by mě ani nenapadlo!"
"Léta praxe, miláčku. Tak já letím. Papa, broučku."
"Papa, mami..."
Jukkova matka vyběhla z koupelny, rychle si obula boty, popadla svou kabelku a otevřela dveře. Zírala přímo na černovlasého muže, který se zjevně právě chystal zaklepat.
"Jukko? Je tu Japa!"
"COŽE?! Kurva, já VĚDĚL, že mám u toho zrcadla zůstat!"
Žádné komentáře:
Okomentovat