Nenávidím ho. Jak mi tohle mohl udělat?!
Jak mohl...
On kurva ví, že jsem si se Soheiem po tom rozchodu prakticky přestal psát, jakkoliv s ním komunikovat. Že jen občas si spolu vyměníme nějakou zprávu, že po netu jsme naposled volali před víc jak půl, spíš třičtvrtě rokem. Ví, že mě to mučí, ví, že z toho šílím, že o něm NIC NEVÍM!
Ví, že jediná chvíle, kdy jsem Soheiovi fakt napsal bez váhání, bylo to zemětřesení v Japonsku.
Tehdy to se mnou v práci málem seklo, když jsem o tom slyšel. Dokonce mě šéf i pustil domů, když mě viděl. Ani nevím, jak jsem se tam dostal, jen vím, že jsem okamžitě zapadnul k počítači a ťukal Soheiovi hysterický mail s otázkou, jestli je v pořádku a ať se proboha, proboha ozve co nejdřív.
A pak jsem skoro dva dny umíral strachy, protože Sohei se dva dny k počítači nedostal.
Bylo to víc jak čtvrt roku po našem rozchodu, a stejně jsem vyšiloval. Miloval jsem ho. Miluju ho dodneška, zatraceně!
A Japa to ví, moc dobře to ví, VÍ, jak moc bych chtěl mít o Soheiovi novinky.
A on si s ním píše A NIC MI NEŘEKNE?!
Prej si s ním občas vymění mail nebo dva. Nebo třeba tři. Občas? No, tak jednou do týdne. Jasně. Jasně. JASNĚ!
Takže moje japonská princeznička má čerstvě novou skupinu, zase studuje, na podzim s někým chodil, ale neklapalo jim to a už spolu nejsou. Je vlastně docela šťastnej a spokojenej, v mezích možností.
A Japa to všechno ví a já ne. Japa si s ním píše.
Nenávidim ho, nenávidim.
Že prej mu přece někdy můžu napsat taky. Jasně, že můžu, jasně.
Ať mi Japa laskavě políbí prdel.
Ach jo, seru na to. Seru na všechno.
Dneska s tím deníkem konečně můžu seknout, a už se na to i TĚŠIM!
Zejtra jdu k psycholožce.
Netěšim se, netěšim se, netěšim.
Jdu chrápat. Nejdřív musim taky do práce, že ano...
Žádné komentáře:
Okomentovat