Tři
hodiny jsem nedokázal přestat brečet, tři zasraný hodiny! Myslel jsem
na jeho krásný oči, na ty jemný vlasy, na jeho legrační přízvuk, na jeho
dlouhý prsty, na to, jak se na mě zářivě usmíval, když mě vykouřil tak
dokonale, že jsem absolutně ztratil sebekontrolu a křičel tak nahlas, že
mě musel slyšet celej barák.
Musel jsem zavolat Japovi a říct mu, že se to všechno ruší. Neřek jsem mu proč, ne, a mi za čtvrt hodiny zvonil u dveří, celej zděšenej, protože jsem prej zněl stejně jako tejden po tom, co Sohei odjel, když jsem Japovi hystericky volal s tím, že už nemůžu, že to nevydržím, že se snad zabiju.
Celej večer u mě byl, celej zasranej večer, i když se těšil na chlastačku, trávil se mnou, zatracenym ubrečenym buzerantem, kterýmu po víc jak roce chybí jeho japonskej amantek.
Jo, a nechce, abych v tom deníku pokračoval. Ale já nějak... už nemůžu zastavit.
Jsem zkurvenej masochista, vždycky jsem byl. Vždycky jsem říkal, že bolest je pro mě důležitá, protože bolest znamená, že žiju.
Když mě Sohei jednou při sexu kousnul do ramene tak, že mi prokousnul i KŮŽI, byla to prostě ROZKOŠ.
No, a se stejnym masochimem nemůžu přestat psát ten zkurvenej deník.
Každej den mám chuť ječet a kňučet, ale prostě... píšu zas a znova.
Možná mi to nějakym zvrácenym způsobem vážně pomáhá. Jako když se do rány naleje desinfekce, taky to bolí, kurevsky bolí, ale pomáhá to. Odstraní to to špatný, to, co ubližuje, to, co...
Tak moment.
Já si Soheie nechci vydesinfikovat ze srdce, kurva!
Končím. Ne. Tohle ne.
Žádnej deník nebude. Sohei nikam nejde!
Žádné komentáře:
Okomentovat