Říkal jsem, že tak strašné to nebude? No, bylo.
Ukázalo se totiž, že ačkoliv jsem nepočítal s tím, že Matti bude mít nějakou extra fyzičku, vlastně jsem ho ještě notně přecenil. Neměl fyzičku prakticky žádnou.
Nebo já jsem absolutní sportovní magor, jak mi slabým hlasem (přes hlasité sípání prakticky neslyšným) každou chvíli sděloval.
Přísahám, nebyl jsem na něj zlý.
Zahřát jsem ho nechával jen CHŮZÍ na pásu. Žádný běh. Žádné výkony na rotopedu. Měl jenom trochu rychleji jít.
Šíleným způsobem se zadýchal už jen u toho.
Když jsem ho nutil posilovat břicho, ale vážně nejdřív jenom mírně, celé jeho tělo znatelně vibrovalo.
Stehna? Skučel jako baba.
A paže? I když tvrdil, že přece hraje na kytaru a paže má vycvičené, ukázalo se, no... že v tomhle přecenil on sebe.
Zvládl toho z mého plánu sotva polovinu.
A když jsme z fitcentra vycházeli, vypadal jako by měl během maximálně pěti minut umřít.
"Hele..." řekl tiše a zničeně. "Kdyby se snad začalo mluvit o tom, že jsem se dneska nevrátil domů... Byl bys tak laskav a šel se sám udat, že za to můžeš? Ber to jako mý poslední přání. Nechci, aby ti to, žes mě zabil, tak snadno prošlo."
"Přeháníš," protočil jsem panenky. "Krom toho, ty domů dorazíš. O to už se postarám."
"Co? Odvedeš mě tam?" pozvedl obočí. "A vyneseš mě nahoru po schodech? Přísahám, já teď nohy nezvednu..."
"Ehm, já se ti nezmínil o našich dalších plánech, že?" usmál jsem se sladce. "Nejdeš ještě domů, Matti. Jdeme na nákup."
"NÁKUP?" vytřeštil oči. "P-proč jdeme na nákup?!"
"Pamatuješ, jak jsme mluvili o tý správný stravě?"
"Ale... To musím jako taky HNED?!"
"Tak jasně, že NEMUSÍŠ, že ano..." pokrčil jsem rameny. "Klidně řekni, že jsem ti zbytečně sestavoval jídelníček, a že tu skvělou večeři, co jsem ti dneska chtěl jít uvařit, odložíme na jindy, JÁ se zlobit nebudu, aspoň budu moct jít domů a psát songy, nebo tak něco..."
Otevřel a zavřel pusu. Pár vteřin na mě jenom tupě zíral.
"Ty mi chceš vařit večeři?" vypravil ze sebe pak.
"Ehm... Jo?" zamrkal jsem.
"A nebude to žádnej zdravej hnus?"
"Bude to zdravý, ale nebude to hnus."
Tentokrát si chvilku žužlal spodní ret. Měl jsem pocit, že v jeho očích vidím, jak kolečka v jeho hlavě usilovně cvakají.
"Ale já jsem hrozně UNAVENEJ!" zaskučel. "Nechci jít na nákup. Chci jít domů a umřít!"
"No, v tom případě... se asi měj," pokrčil jsem rameny a otočil se k odchodu.
"Ne!" vyjekl. "Ne, počkej. Tak fajn. Tak... Půjdem."
Žádné komentáře:
Okomentovat