"Mikkonene, mohl bys přestat předstírat, že se topíš?" vzdychl jsem.
"Ale ty jsi tvrdil, že voda mi ten pohyb usnadní. Ale bolí to ještě VÍC!" zakňučel Matti.
"Musíš dát těm svalům čas. Trochu se zahřejou, zvyknou si, přestanou bolet."
"Chci domů," popotáhl Matti. "Chci si lehnout. A umírat. PROSÍM, Zacky."
"Chceš zhubnout, Mikkonene?" frkl jsem.
"Ne. Už ne. Dávno ne!" zaskučel. "Teda, jo, ale musí bejt i jiný řešení!"
"Kolikrát ti to mám opakovat? Nenechám tě držet žádný pitomý diety, abys po nich ještě víc přibral, a když ti jen trochu snížíme příjem u zdravý stravy, tak to hubnutí půjde moc pomalu. Krom toho, když jsi do toho šel, varoval jsem tě!"
"Ale já myslel, že to nebude takový," fňukl. "Myslel jsem, že jsem v lepší kondici."
"TY?!" vytřeštil jsem oči.
"Tohle bylo ale ošklivý, Zacky."
"Nebuď přecitlivělej."
"Proč? Jak by se líbilo tobě, kdybych ti řekl, že jsi tlustej?!"
"Oba víme, že to není pravda, drahoušku."
Chvíli těkal očima po okolí, načež se otočil a začal plavat směrem ode mě, na větší hloubku.
"Víš co?" křikl. "Kašlu na tebe! Já to zvládnu sám! Nepotřebuju tě!"
"Ale samozřejmě, že ne," protočil jsem panenky. "Mikkonene, počkej, neplav tam, kde nedosáhneš na dno!"
"Nemluv laskavě jako moje matka!" odsekl.
Naštěstí se ukázalo, že Matti jaksi dokáže plavat jen rychlostí oproti té mé sotva poloviční. Takže jsem ho, no, stíhal bez vynaložení větší námahy.
"No tak, Mikkonene, nešil. Sám to nedáš, ani kdyby ses zbláznil!"
"A řekni mi, proč by ne? Jsem dost silnej i bez tebe, pane dokonalej svalovče! Ty mě prostě nepochopíš. Nikdy nebudeš vědět, jak je to pro mě složitý! Jasně, že ne, protože ty ses s těma svejma zatracenejma svalíkama snad už narodil, a ještě ti naprosto bez tvýho přičinění rostou, že ano? Žádná námaha, žádná bolest!"
"Probůh, ty jsi příšernej vůl, co?" pozvedl jsem obočí.
"Neříkej mi, že jsem vůl!" vykřikl. "Ty jsi můj trenér. Takže já jsem tvůj klient. Tvůj klient je tvůj nadřízenej. Jo, jsem tvůj šéf, drahouši! Tak si moc nedovoluj!"
"Když jsi můj šéf, budu dostávat plat?"
"I dobrovolníci mají šéfy."
Ušklíbl jsem se. Mattiho už tak dost pomalé tempo ještě zvolnilo.
"Takže nemám čekat odměnu? Ani milej úsměv?" zeptal jsem se. "Teda, pokud uznáš, že mě potřebuješ, samozřejmě."
"Vážně myslíš, že za tu bolest, co jsi mi způsobil, si zasloužíš něco jako... KURVA!" vykřikl najednou.
"Co?" zamrkal jsem.
"Křeč. Křeč. Křeč v noze," kňučel. "Bolí, bolí, bolí! Nemůžu plavat! Topím se!"
"Už zase?" zašklebil jsem se.
"Doopravdy!"
Sice jsem si nebyl jistý, jestli své dramatické plácání rukama a cákání tak trošku nepřehání, ale nechtělo se mi nic riskovat. Takže jsem šlapal vodu a chytil Mattiho ruku.
"Tak se pěkně uklidni," řekl jsem. "Splývej. Ono to přejde."
"Ale to bolí!"
"Chceš se utopit?" pozvedl jsem obočí.
"Když řeknu jo, zachráníš mě?"
Vzdychl jsem a popadl ho, ani nevím jak, a vyrazil zpátky k mělčině. Matti se sice pokusil protestovat (ne právě slušně a ne právě potichu), ale marně.
Rychle jsme byli na místě, kde jsme oba dosáhli na dno, ale mně se ho ještě nějak... nechtělo pouštět.
Držel jsem ho kolem pasu. Čelem k sobě. A jak se mu mokré vlasy lepily na obličej, vypadal tak nějak...
Proboha.
Vzpamatoval jsem se včas.
Když naše rty byly ještě pár centimetrů od sebe.
Žádné komentáře:
Okomentovat